Boj s pláčem

Reaguji na Marissa:
Já to mám podobně. Plakala bych, uvnitř to bolí, ale nejde to ven. Jen občas, když jsem sama, se povede vyplakat. Ale v přítomnosti jiné osoby ne. Už i sama sobě připadám jako cynik, když mluvím o tak vážných věcech a ani to se mnou nepohne...nedám najevo pohnutí. Přitom bych ráda. Ale nejde mi to.

Taky jsem tak poslední 2, možná 3 roky strašně přecitlivělá. Bulím pokaždé, když mě přítel veze od nich domů, vždycky se mi zalijou oči a musím se otočit, aby to neviděl a pak jsem na něj trošku protivná, zrovna dneska mi řekl, že jsem jak leklá ryba, ale já prostě jinak nemůžu, vždycky mě to rozbrečí, ale před ním nechci brečet, tak to pustím až doma. Pak taky bulím, když mi někdo křivdí nebo, když do mě táta neoprávněně reje a když mi něco nejde nebo něco musím dělat a strašně mě to nebaví, tak řvu vzteky, ale to si u toho i zakřičím...ale ráda bych to nějak zkrotila, možná to mám i trochu pon HA, ale já byla vždy tak trochu cíťa .