Jak se vyrovnáváte se stárnutím člena rodiny?

to přeci nejde takhle zobecňovat...jedna babča mi umřela když sem měla 7 let (tátu měla chvíli po dvacítce), druhá když mi bylo 26 a mamka se jí narodila po čtyřicítce (v tý době naprosto nevídaný)..oba rodiče byli mladý když sem se narodila (do 25), přesto o tátu sem přišla v 18 po težký nemoci ...to jen tak například...
jinak ano, já budu také jednou ta nezodpovědná matka co si pořídí dítě po 30 ...

Reaguji na jana81: tak 35 let když si dítě pořídí a 60 když dítě pořádně dospěje+ se může stát že po pár letech dospělosti přijde 10 let starání se o strarého člověka, představa že bych za pár let se nemohla hnout z domu a přebalovat tátovy plíny to bych si mládí moc neužila) nj tak tihle vzdálenější příbuzní jsou zas trošku stranou ty člověk vídá jednou za X let.. jako dědečkové jsou dědečkové k těm já vztah nemám já jsem odjakživa babiček .. to jo ale užít si babiček pár let a pak najednou zmiznou...

tak v té době už bude normální když nastoupí dítě do školy a no ten už je mrtvý ta už je mrtvá rodiče rozvedený atd.. teď je ten svět tak odporně nechutnej že dětství se mění v počítačové období já se fakt modlím za brzký konec světa jde to všechno do ... já zůstanu u svých pejsků těm stačím já a nebudou mě nenávidět za to že mám v rodině poměry jaký mám jen prostě říkám jak já bych to viděla kdybych měla 60 leté rodiče a babičky by mi např. umřely v 10 letech.. nenáviděla bych je za to

Ale každý to takhle nemá. Já třeba s jednou babičkou (i dědou) mám taky výborný vztah a s druhými prarodiči jsme se nikdy tolik nestýkali a ačkoli zemřeli až kdy mi bylo 30, tak jsem si k nim vztah za celý život nevytvořila. A tety a strýce rozhodně nepovažuju za vzdálenější příbuzné, se kterými bychom se měli vidět jednou za uherský rok. I s tetami a strýci může mít člověk super vztah a vídat se s nimi často, jezdit na dovolené apod.

Reaguji na Januel: tak to je zas něco jiného když se babička nezajímá s tím člověk nic nenadělá.. ale zas se to až tak často nestává nebo teda já o tom slyším poprvé, mělas smůlu a druhou babičku nemáš? já to tak mám s matkou tu doufám že v životě neuvidím .. s tátou mám vztah jen on je moc inteligentní na to abych s ním vedla takové ty " kamarádské debaty" s ním spíš o podnikání max. o děních v rodině je to pořád chlap

Reaguji na jana81: tak hlavně že máš aspon jednu babičku... to já právě od jedný babičky tak ty stýce atd.. jsem neviděla uf já nevím 4 roky .. sestřenici loni na chatě když tam byla zrovna když jsem dojela.. ale u druhý babičky ta furt rodiny spojuje dohromady no tam já jsem ještě takovej vývrhel kterej chodí na návštěvu jednou za 14 dní kdežto bratranci jsou tam 5x týdně

Mám pro všechno 100% pochopení. Mám dědu, který je bohužel někdy zlý a nespravedlivý - právě kvůli pokročilému věku a depresím ze stáří, sám to špatně snáší. Nikdy na něj nejsem protivná, vždy ho pochopím, miluji ho. Mám ho uloženého ve vzpomínkách jako vitálního, hodného, chytrého - často na tu dobu vzpomínám. Zvládám to dobře, kvůli němu - musím. Vím, o co mu jde, sám má strach, pamět neslouží, tělo také ne - ale mě to nikdy neodradí, abych se k němu chovala stejně jako dřív. Ničím mě nemůže zklamat, vím, že je ve skutečnosti hodný, jen je příliš starý a nemocný.

Fyzické stárnutí mi připomíná, že tu nebudou věčně a že musím využít každé volné chvíle ke strávení hezkého času s nimi, at už jde o rodiče i prarodiče. Často si to připomínám a patří to pro mě k nejvyšším prioritám v životě - nechci čas promarnit s nedůležitými lidmi.

Mám už jen 1 babičku, jednoho dědu jsem ani nezažila, druhej zemřel když mi bylo půl roku a babička umřela v mých 6ti letech, takže mi zbyla jen tahle. Je jí 76 a poslední roky se na ní projevuje stárnutí docela rychlým způsobem,bohužel. Někdy se chová způsobem, že nás to všechny docela mrzí a ještě nedávno jsem na ní byla za to často naštvaná, ani jsem k ní nechtěla chodit. Naštěstí jsem si ale uvědomila, že za to v jejím věku asi určitě nemůže a naučila jsem se spoustu věcí přecházet a neřešit, díky tomu za ní zase chodím ráda a často..a to, že o ní přijdeme si představovat ani nechci, snažím se tím netrápit.

A k těm starším rodičům, naši mě měli taky pozdě a nikdy, NIKDY by mě nenapadlo jim to vyčítat! Mám s nima skvělej vztah, s mamkou jsme i přes velikej věkovej rozdíl i moc dobrý kamarádky a to že mě měli dýl? Byli o to víc šťastný a o to víc času se mnou trávili, sama mamka říká že si v pozdějším věku mimča vážila a celkově si to užívala o moc víc než kdyby jí bylo 20. (Nechci tím urážet mladý maminky, to rozhodně ne...jen si myslím, že na věku rodičů vážně nezáleží, záleží jen a jen na lidech)

nezlob se, ale připadáš mi nevyzrálá až hloupá. Tvrdíš, jak neměnné názory máš a šup, hned první diskuze, kde je přehodnotíš. A věř, že kdybys zapřemýšlela ještě více, tak přijdeš na to, že je spousta faktorů ovlivňujících početí - nemusíš najít partnera, můžeš být sama nemocná (neplodnost - a pak rázem šup a jsi v tom, ani nevíš jak - a to jako půjdeš na potrat, protože už ti je více než 30?) a co v případě, když se rozhodne 20ti letá slečna pro dítě, ale vyrůstala v dětském domově, jelikož se jí rodiče vzdali, a nebo rodiče zemřou tragicky či, jak už tady bylo zmíněno, vnoučata je absolutně nezajímají? Nebo zajímají a raní je třeba mrtvice nebo nedej Bože jiná nemoc, která je upoutá na vozík nebo až tak, že jim třeba stejně budeš muset přebalovat plínky, a třeba i v 45 . . . zkus zvážit všechny možnosti, než začneš vytrubovat a tvrdě prosazovat svoje názory a shazovat a napadat rodiče jiných, protože to zkrátka měli jinak než ty. Pokud ti klapne ten tvůj vzorec do budoucna, tak ti to jen přeju. Jen nevím, jak bys třeba řešila rozvod nebo odchod partnera. To už by přeci taky bylo hrozné pro to dítě . . .

jinak k tématu: mám babičku, se kterou jsem celý život nevycházela - mohla jsem se stavět na hlavu, a byla jsem vždycky ta špatná, pro ni existoval jen bratr. Letos babička oslavila 80. a má demenci (možná Alzheimera); bratr si jede svou kariéru, mezilidské vztahy ho moc nezajímají a babička je nejhodnější snad za celý život, co ji znám a máme hezký vztah, jen ona si už neuvědomuje, jak to s ní je, vnímáme to jen my. A musím říct, že je skvělé, že se dožila 80ti relativně zdravá, ale mate mě to, jak je na mě hodná a všechno okolo. Snad se ukazuje pravá nátura. Ale o to je to pro mě těžší. Myslím, že je třeba brát tyhle věci tak, jak jsou a jak jdou. Je to přirozené. Myslím, že téma stárnutí a smrti je u nás tolik tabuizované, že to potom vyvolává reakce typu - jak se s tím smířit . . . Ale je to tak těžké.

Krásně jsi to napsala a máš pravdu Jen když na mě někdy bezdůvodně zakřičí, tak tak udržím pláč.

Reaguji na martinam:
Moc krísně jsi to napsala, až se mi zalily oči. Souhlasím s tebou

Reaguji na Arfar: To je jasné, člověk se nemůže ve všech situacích uklidňovat tím, že jiní jsou na tom ještě hůř... Ale přesto je třeba si to občas uvědomit. A jak jsi v úvodním příspěvku zmiňovala ty fyzické změny - mému dědečkovi je 86, po psychické stránce je úplně fit, ale byl vždycky chlap jak hora, přes 100 kg, ale před rokem byl nemocný a zhubl snad 30 kg, tak je to taky takové smutné vidět jak na něm všechno plandá a jak má propadlé tváře... Když vidím fotky jak vypadal dřív, je mi to líto, protože najednou vypadá fakt mnohem starší a na člověka to tak dolehne... Ale cením si toho, že nemoc přestál a je zase fit, nemusí živořit někde po nemocnicích... Člověk se musí snažit vidět to pozitivní, to je asi jediný způsob, jak takovým situacím čelit.

Reaguji na karkulkaR: Děvče, to, že neměníš názory už roky a je ti 22 let, takže od dětství je asi právě ten problém, chtělo by to dospět, věk na to máš, ale rozum bohužel..Jinak k tématu, nemá smysl nad tím přemýšlet, jen si užívat to, co je právě teď!

Reaguji na amiris: to jsi vystihla..

Mám jenom jednoho prarodiče (a vlastně nikdy jsem neměla víc) a rodičům to teda rozhodně nezazlívám. Mrzí mě, že jsem je nemohla poznat ale trauma z toho nemám.

... třeba si moji rodiče taky chtěli užít mládí a nepřebalovat plíny, proto si děti pořídili po 35 (resp. taťka po 40).