Ahoj, chtěla bych vás zase poprosit o radu....nebo spíš se jen tak vypovídat ze všeho. Jsem od mala melancholik a pesimista, všechno nějak moc prožívám, často jsem z něčeho dojatá, nikdy jsem neměla daleko k pláči. Takové ty občasné stavy bezmocnosti, neschopnosti a nechuti do života jsem nikdy nebrala nijak vážně-má to přece každý. Stavy úzkosti jsou čím dál častější a trvají o to déle.....říkala jsem si, je to jen špatné období-je to tou dlouhou zimou ze které se ještě nemůžu vzpamatovat. Nedávno jsem si ale četla článek o depresích, které začínají malichernostmi a je z nich nakonec něco mnohem horšího. Našla jsem se ve spoustě věcech o kterých jsem si myslela, že jsou naprosto normální, že je má prostě každý. Známe ovšem ty články v novinách, člověk nikdy nemůže věřit všemu....chtěla jsem se proto poradit co je ještě "normální" a co už ne. Nechci abyste mě špatně pochopili, nechci tu ze sebe dělat nějakou chudinku....jen jsem trochu dostala strach, ale vím o sobě že jsem tak trošku hypochondr....Je tu spoustu věcí které jsem si vždycky vykládala úplně jinak-třeba má nechuť někam jít. Nesnáším školu, nesnáším lidi v ní a je mi hrozně když tam mám jít.....dost často je mi až na zvracení, hlavně když jsou třeba prázdniny a já tam mám jít po dlouhé době. Proč k tomu místu mám takový odpor-to je zase jiná kapitola kterou už jsem tu rozebírala v jiném tématu, kde jsem prosila o radu jak si poradit se spolužáky. Jít sama do obchodu, do města, jet autobusem je pro mě utrpení....když chci vyjít se psem ven poslouchám za dveřma jestli někdo nejde protože se nechci s nikým potkat, mám-li se na chodníku minout s někým známým raději přejdu na druhou stranu a dělám, že ho nevidím jen abych nemusela s někým mluvit, zdravit se-i když je to třeba někdo kdo mi nikdy nijak neublížil. Když mám jít něco vyřídit-do banky, na poštu, k doktorce nebo mám zvednout někomu tel-buší mi srdíčko jako o závod a musím se dlouho přemlouvat. O těchto věcech jsem si myslela, že jsem prostě třeba jen větší trémista a pak si přečtu nějaký článek který mě nutí k zamyšlení. Je tu spoustu dalších a dalších věcí, ale to bych to tu musela vypisovat do večera....je mi prostě pořád tak beznadějně a já už nevím co s tím dělat-moc jsem se upnula na své sny a představy a vždycky když se probudím do reality je mi smutno, že to nemůže být tak jak si představuju. Upnula jsem se na film-na starou dobu před druhou světovou válkou a sním si o tom, že tam žiju s nimi, žádná válka nikdy nebude a veškerá ta móda, ten příběh a lidí zůstanou takoví jací jsou....když se vrátím do reality nebaví mě cokoli dělat, čemukoli se věnovat, nic se mi nechce a vše mi přijde zbytečné. Už si z toho všeho opravdu připadám nenormální....