Zdravím všechny co se dají do čtení mého deníčku.
Chtěla bych jít na nějakou diskotéku, jenže mamka mi říká, že jsem na to mladá a že tam nemám co dělat. Nechce mě už ani pouštět třeba na přespání ke kamarádce, kterou zná. Mám přítele, ten to má větší volnost než já, poslední dobou ale nikam ani nechce chodit. Všichni se ho vždy ptají, kde jsem. A mu už je pak blbé pořád jim vysvětlovat, že mě prostě naši nepustí. Jednou se mi povedlo usmlouvat, že jsem se mohla vrátit až v 10. Chtěla jsem jít s přítelem do divadla. Kamarádi mu nevěřili, že příjdu, dokonce se s ním vsázeli. Zamrzelo mě to.
A jeho rodina mě bere strašně fajn. Pořád mě zvou na nějaké jejich oslavy. Jenže mamka říká, že jsme spolu teprve rok, a že se nemám nikam cpát. Oni to ale prostě berou jinak. Kolikrát se mi zdá, že jsou zklamaní, že nedojdu. Mám strach, že se třeba i naštvou.
S mamkou mám celkově špatný vztah. Kamarádky mi říkají, jak se dovedou s mamkou bavit třeba o sexu, o svých osobních problémech atd. Tohle u mě prostě neexistuje.
Když se začnu mamky na něco dovolovat, zakáže mi to, řekne že ji to nezajímá a pak odejde. Já vždycky potom brečím a nadávám si, že jsem se jí vůbec na něco ptala.
V neděli bych chtěla jít na velikonoční diskotéku. Ptala jsem se jí už v pátek, dohodli jsme se, že nad tím bude přemýšlet. Jenže už když jsem slyšela, jakým to řekla tónem, věděla jsem že nemám šanci. Včera jsem se jí přesto zeptala, jak jí to jde s přemýšlením a řekla mi že nikam nemůžu. Jsem prý mladá na to abych někam chodila.
Jenže já prostě s ní ani neumím mluvit. Vždy začnu brečet a nebo nevím co říct. A ona by mě podle mě ani nevyslechla. Včera jsem zas měla ubrečenou chvilku. A nevím co mě to popadlo, ale vzala jsem si prostě papír, a začala jsem jí psát. Psala jsem jak mě mrzí, že spolu nemáme dobrý vztah, psala jsem jí o příteli, o všem, o čem bych s ní prostě neuměla mluvit. Vysvětlila jsem jí i třeba tu diskotéku. A nakonec jsem jí napsala, že ji mám ráda. Dala jsem jí to včera večer do kabelky. Ať si to přečte v práci.
Dneska mi na to nic neřekla. Nevím jestli to mám znova vytahovat. Zeptat se jí znova na tu diskotéku? A vůbec, jak tohle mám řešit? Jak s ní umět mluvit? Hrozně mě to mrzí 
P.S. Že bych na to šla přes taťku nepřipadá v úvahu. Ten těžce nese, že vůbec mám kluka. Byla jsem vždycky jeho holčička.
Poslat SZ
Galerie obrázků
taky jsem se vztekala, až do 18 jsem si mohla o diskotéce nechat jen zdát, i později měla prupovídky, ale prostě se není čemu divit. Vypustit holku na diskotéku není jen tak. Ono se to zlepší, ale samozřejmě ten strach z její strany tam bude vždycky.
