Nikdy jsem nebyla šťastná...

Ahoj.Myslí.že bys opravdu měla myslet víc na sebe než na ostatní a dělat něco co by tě bavilo,těšilo.Píšeš,ze máš dobrou práci,ale nebaví tě.Tuhle práci nemusíš dělat napořát,třeba se časem najde nějáká jiná,která by tě víc naplnovala.A co skusit dělat dělat něco s dětma.s lidma po práci?Nemáš ve svém okolí třeba dětský domov nebo něco kde by potřebovali pomoc?

Nad tím jsem už uvažovala, strašně by mě to bavilo a naplňovalo, jsem si jistá, že bych tomu obětovala většinu svého volna, to už mi i přítel nabízel, že by to byl můj sen, ale já nevím, jestli dovolí pracovat s dětma nebo lidma bez patřičného vzdělání... už se chystám vyrobit nějaké panenky do dětského domova, ale spíše by mě naplňoval ten přímý kontakt, materiální péče nenahradí nikdy tu citovou...

Tak se informuj,jaké vzdělání by bylo potřeba,za to nic nedáš.Třeba by stačil jen kurz,rekvalifikace.

Nevím, z jakého jsi města ale téměř každá velká nemocnice, má dobrovolnické programy, např.onkologie apod. Chodíš tam trávit čas s pacienty. podívej se na stránkách nemocnic, které máš poblíž, nebo si tam zavolej.
Ještě mě napadlo, co zkusit obvolat některé dětské zájmové kroužky, která máš v okolí, jestli nepotřebují dobrovolníka, nebo vedoucí oddílu?

Jojo holky už jsem se podívala na pár stránek a je pravda, že jsem vůbec netušila, že to existuje a že berou lidi bez daného vzdělání. Jsem unešená vážně. Už jsem se přihlásila do dětského domova pro děti do 3 let, tak uvidíme, čím budu muset projít, aby mě přijali.

No nevím jestli tě to bude naplňovat a jestli to doopravdy chceš nebo to máš jen podvědomně vsugerováno, že když budeš někomu pomáhat budeš se cítit líp. Myslím si že nejdřív by jsi měla zapracovat na svým sebevědomí a hlavně si musíš uvědomit, že lidi tě budou mít rádi i když je nebudeš obskakovat a nosit jim všechno pod nos. Vážně by jsi měla spíš udělat něco pro sebe než pro druhé.
Jestli tě bude práce s dětmi naplňovat tak proč ne za zkoušku nic nedáš ale zase je to jen práce pro druhé a ty budeš v ústraní.
Taky jsem to tak v minulost měla.Tak jsem si splnila svůj sen a začla jsem pracovat ve školce, teď pečuju o svou babičku a musím, říct, že po těch letech péče u druhé jsem vystřízlivěla. Nejdřív mně to hodně bavilo ale pak mně to začalo strašně vyčerpávat. A přišel pocit, že mi tímhle jen ujíždí vlak. Tak jsem se začala soustředit víc na sebe a naučila se říkát slůvko NE a je mi líp.

Možná bych vážně měla nejdříve zapracovat sama na sobě, nikdy neudělám nic tak, aby to nějakým způsobem znevýhodněno někoho jiného. Neumím odpočívat a myslet moc na sebe a dostávám se do obrovského stresu, pokud mám vyřešit situaci, při které jedním řešením urazím jednoho a druhým řešením urazím druhého.... Je to pravda, neumím říkat NE a připadnu si v životě strašně svázaná a nesvobodná a asi proto i nešťastná. Zároveň ráda dělám věci pro druhé, ale pak si připadnu strašně nešťastná, pokud to mé úsilí přijde vniveč. Vyčerpává mě to, ubližuje, to je pravda. Žiju v neustálém stresu, že už ani nepoznám, jestli v něm jsem nebo ne. Jediný, kdo to na mě stoprocentně pozná je přítel... Někdy po práci si dáme kafe, sedneme na gauč a snažíme se odpočívat a bavíme se, co bylo v práci a tak... pro mě je někdy strašně těžké v tu chvíli se soustředit na odpočívání, na to co mi říká, protože mám v hlavě hromadu jiných věcí, které musím stihnout udělat doma, do toho si promítám, co bylo v práci, že bych měla zase zavolat rodině, abych mi zase nevyčetli, že jsem se neozvala. Jako by nemohli zavolat oni. Nikdy nezavolají sami od sebe, ale oni mi to jsou schopní vyčíst, zatímco já jim ne. Celý život se snažím jenom někomu v něčem vyhovět. Dlouho jsem nedokázala pochopit, proč jsem vždycky ten člověk, co dává víc ve vztazích. Aspoň v tomhle jsem se už naučila být trochu asertivní a občas myslet na to, že se méně je někdy více, ale k cizím lidem, nebo k vlastní matce mi to nejde... Tam dělám neustále věci navíc, abych se zavděčila i s tím vědomím, že se stejně nikdy nezavděčím... Začínám mít pocit, že můj problém opravdu není v tom, že bych neměla komu tu lásku dávat, ale v tom, že celý život právě po té lásce prahnu...

To je spárvně řečeno. Jenže tím, že se budeš pořád starat o ostatní, te vytoužené lásky nikdy nedosáhneš, protože budeš mít pořád pocit, že ještě pořád děláš málo. Vážně by ses měla zastavit a uvědomit si, že nejdůležitější osobou na tomhle světě pro tebe jsi ty sama. Měla by sis najít koníčka, který tě bude dobíjet energii. Jen mám obavu, že práce s dětmi není pro tebe právě ten nejvhodnější koníček. Potřebuješ něco co ti bude dávát energii aniž by jsi do toho musela vykládat svou. Nevím jestli mi rozumíš. Skrátka práce s lidmi (dětmi, starými, postiženými...) je hodně zajímavá ale taky hodně vyčerpávající. Protože kolik krát ze sebe víc vydáš než příjmeš.
Ale pokud po tom vážně toužíš tak to zkus. Každý člověk je jiný a možná, že tobě tahle práce bude svědčit víc než mně.

Reaguji na kobitka: naprostý souhlas. Ještě jak jsi psala o vlastních dětech, tak na to moc nespoléhej. Štastná musíš být nejdřív hlavně sama v sobě.

Asi máte pravdu, ale nevím jak toho dosáhnout...

Myslím, že nejdůležitější je hledat ve všem v životě harmonii. Musíš umět dávat,ale i brát. Nedávat jednomu přednost před druhým. Věřím, že nejdůležitějším v životě je láska. Láska k bližnímu. Odměnou za pomoc ti bude hřejivý pocit u srdce, že děláš něco, co dává smysl. Ovšem asi není vždy dobré čekat za pomoc díky... Ono totiž My chceme někdy moc pomáhat a přáli bychom si, aby vše kolem nás běželo podle našich představ, ale každý má svobodnou vůli a proto někdy si může pomoct člověk jedině sám... a to až přijde pravý čas...

Tak s tím ti bohužel nikdo neporadí na to musí každý přijít sám.

Souhlasím s kobitkou, vystihla to

Taky nevím, tohle je těžké...napadá mě zapracovat na postoji k sobě samé. Pokud ti chybí uznání od jiných, tak si to uznání dopřej sama. Nakonec, kdo ví líp než ty, co si proč a jak udělala? Nikdo. Takže ty si to taky nejlíp ohodnotíš. Píšeš, že máš dobré zázemí a kvalitní vztah. To nejsou samozřejmosti, ale mj. i důsledek toho, jaká jsi.

Prostě už nejsi malé dítě, abys musela čekat, jestli ti někdo pochválí výkres. Jsi dospělá, tak si ho pochval sama.

A s tou prací....první, co mě praštilo do očí, bylo tebou použité slovo "obětovat". Neměla bych z toho pocit, že taková akce splní tvoje očekávání.....ale odrazovat tě nechci.

Díky... pokusím se, včera jsem si začala číst docela zajímavou knihu a myslím si, že je to všechno jenom o postoji sama k sobě. Ale jak tak zjišťuju, tak nejsem sama, kdo má s tímhle problém, to mi trochu pomáhá z toho nevěšet hlavu. S tím dobrovolnictvím si to zatím pořádně promyslím a uvidím, jak se rozhodnu. Díky holky, jsem ráda, že jsem si o tom mohla s někým popovídat...