Samota 2

Víš co, já měla asi podobný problém jako ty. A to si myslím, (i když modelka nejsem) že o mně zájem byl dost velký. Záleželo na období. Byla jsem v podstatě sama až do 25, když nepočítám velmi krátké románky, které pro mě ale neměly váhu ze stejných důvodů, jako uvádíš ty. Prostě jsem nedokázala vidět společnou budoucnost, která by fungovala. Pak jsem někoho potkala, s kým to šlo samo. Všechny problémy byly tytam. Tak nevím jestli jsem ti pomohla. Píšu jen vlastní zkušenosti. Když se na to podívám zpětně, vím, že jsem tenkrát měla pravdu, že by to s těmi kluky opravdu nefungovalo. Možná nějaký ten měsíc ano, ale šťastná bych nebyla. Tak být tebou, prostě počkám, až potkáš někoho, vedle koho budeš šťastná a nějaké záminky ti prostě nepřijdou na mysl, protože se příšerně zamiluješ a nebudeš už myslet hlavou, ale srdcem. (Teda zas to ale neni dobré přehánět .. to pak taky špatně končívá) - v tom prvním vztahu to nevydrželo, jsem zase sama, ale nevydržely by ani ty předchozí a navíc bych byla neštastná a pořád se užírala tím, že to není ten správný člověk atd.

Jsem ráda, že mi někdo rozumí právě do té fáze totální zamilovanosti, bych se ráda dostala ale i s trochou toho rozumu Znám lidi, kteří dokážou chodit s někým jentak, že si řeknou, mohlo by nám to vyjít, tak to zkusíme a ty hezký pocity přijdou časem (třeba)... ale já to prostě nedokážu Ale taky už nedokážu čekat, tak už jsem docela zoufalá(
Ale i tak moc děkuju za reakci, ono mi asi nepomůže nic, ale aspoň se z toho nějak vypsat a vědět, že nejsem jediná takhle "divná"..

Já to asi potřebuju zlomit a i kdyby to teď nevyšlo, tak už by mi pak třeba nedělalo problém navázat další vztah, ale nedokážu z někoho dělat pokusnýho králíka...

Tak co zkusit použít úplně obyčejný zdravý rozum?
Hledáš toho pravého, ale nikomu nedáš šanci. Co ti zdravý rozum říká?
Odpovím za tebe - takhle to tedy nepůjde.
A když to takhle nejde, tak to zkus jinak.
Záminky jsou zbytečná vata, je dost dobře možné, že to klapat nebude. Nebo to bude klapat chvíli. To je realita i bez záminek.

Teď to odneseš i za ostatní, ale tady každá druhá něco chce, vesměs z říše zázraků, ale nejste ochotné udělat ani minimum. Zadarmo, ihned nejlépe a úplně nejlépe to ještě komplikovat vybájenými pseudoproblémy, které si doslova taháte ze zadku. Tak ne, tak to nefunguje. Zatím není na světě hvězda, co by měla všechno, aniž by hnula prstem. Speciálně mezilidské vztahy, pokud mají za něco stát, jsou výsledkem omylů, pokusů
a zkušeností, které prostě více či méně bolí. A buď to riziko na sebe vezmeš nebo nebudeš mít nic.

Howgh

Jo, a už dopředu se předposírat je taky na nic.

Reaguji na Johannka: : ale já si to právě uvědomuju, nejsem naivka a nečekám na prince na bílym koni... jenže už je to asi takovej začarovanej kruh, ze kterýho se nedokážu dostat

Co to je za řeči? Jak "nedokážu"? Nevymýšlej si žádné kruhy a až tě příště kluk pozve na rande - tak jdi.

A pak podej raport

Reaguji na Johannka:
já vim, že je to blbost, ale má pořád tendenci se na něco vymlouvat proč "to" (i cokoliv jiného) neudělat.
Něco už se rýsuje, tak se budu snažit hrozně ráda bych tu pak já radila někomu, kdo je na tom podobně jako já teď, snad to vyjde

Šikovná holka, už jsem se bála, že skončíme u "Samota 1456".
To může být dobrý název pro hospodu, ale ne pro deníček mladé dámy.

Takže HURÁ

Reaguji na Johannka:
no kdybych s timhle psanim, začla dřív, tak by to došlo i k vyššímu číslu Šikovná budu až to (snad konečně) prolomim, pak se ráda pochlubim... ale zatim to bohužel nevypadá a už si nedokážu hrát na věčnýho optimistu

Mně k tomu ještě napadá, jaké pocity máš, když tě ten kluk osloví a na rande pozve? A jaké pocity máš následně, když hledáš ty záminky, abys nešla ani na to první rande? Např. strach, úzkost, nuda, nezájem?

a ještě, jestli se můžu zeptat, měla jsi to takhle vždycky nebo to třeba dřív bylo jinak?

Chtít partnera a odmítat pozvání na rande? Šance 0.
Chtít partnera a pozvání přijímat? Šance se rapidně zvyšuje.

Šikovná jsi už teď, jestli jsi to pochopila. Dobrý chlap ze stromu nespadne, toho je potřeba si najít. Takže přeji úspěšné hledání.

No a já to třeba zkusila. Bylo mi 21, do té doby jsem neměla nikoho...Nebylo to z nějakého zoufalství, prostě jsem si řekla půjdu s tím klukem párkrát ven. Sama jsem ale v hlavně měla, že se mi moc nelíbí a celkově tam ta úvodní "jiskra" teda nebyla. Říkala jsem si to samé co ty, nedokážu být s někým a čekat až to vyjde. A ejhle ono to vyšlo teď mám kolikrát pocit, že já jsem do něj zamilovaná víc než on do mě
Tak je prostě neodháněj ty kluky a dej jim šanci, zkus je poznat

Reaguji na Kláruš:
no určitě jsem taky stydlivá, takže se bojim... on je to většinou kluk, kterýho ještě neznám, tak se bojim třeba ticha a tak... být to někdo koho znám, asi by to bylo lepší.. většinou je to problém jako, že je o pár let mladší, že bysme si nerozumněli... a tak...