Chtěla bych se osamostatni, ale nevím, jak začít

A léčí se táta?

Myslím, že daleko sobečtější je tvůj otec. PP je celkem léčitelná nemoc, tak moc nechápu, že musíš fungovat jako osobní asistent. To rodiče nevidí, že jsi kvůli nim ztratila přátele, že nemáš vzdělání, jaké by sis přála, přítele, rodinu...?

Rodiče to vidí, mamka je z toho smutná, snaží se pomoct, ale je na tohle krátká... otec mi vždycky řekne, ať si tedy jdu, když mi záleží jen na mně a ne na tom, jak se cítí...a tak to radši vždy vzdám.

Reaguji na L88:
Rozhodně by jsi se neměla nechat otcem vydírat.
Můžu se zeptat - otec se neléčí? Mám PP a žiju s ní celkem v pohodě.

Reaguji na True: Bohužel neléčí, nabízela jsem mu, že mu najdu doktora, který mu pomůže - koneckonců, mělo by to být v jeho zájmu, mohl by být samostatný, zajít si s přáteli na kávu, zajet si na ryby apod.. a nemít tyhle stavy... Jenže on se brání a hned mi řekne, že to dělám kvůli sobě, abych se ho "zbavila", tak to vůbec není, chci pomoct nám všem.

Já bych asi byla rázná, buď se začne léčit, nebo beru kramle. To on je sobecký, ne ty.

Je to sobec a navyše sa nechce liečiť. Čím skôr sa odsťahuj a začni žiť svoj život.

To už je normální vydírání. Je to těžké, ale podle mě ti nezbyde, než mu oplatit stejnou mincí, a sice

.

Joo, kdyby byl tělesně postižený a nic se s tím dělat nedalo, ale to, co popisuješ, zavání jeho leností a pohodlností (i když je mi jasné, že tam bude i ta panika s toho jít k někomu cizímu a otevřít se mu - to je ostatně těžší, než nic nedělat a vyčítat dítěti, že je sobec). Má někoho, jehož názor bere tak, že nad ním aspoň přemýšlí? Ten někdo by mu měl řict, že ti bere nejlepší léta.

Tvůj otec je prvotřídní sobec, tebe vydírá, že ti záleží jen na sobě, ale evidentně je to tak, že podle sebe soudím tebe. Nechce se léčit a tebe vydírá, jsi jeho loutka! Takto by se rodič chovat neměl!

Reaguji na L88: Kočko, je ti 24, máš dluhy, které musíš začít řešit, nemáš dokončené vzdělání, nemáš žádný osobní život a ještě se cítíš provinile..mám na to podobný názor jako ostatní diskutující.Z mého pohledu na tebe rodiče přenesli odpovědnost a starosti, které by, samozřejmě s tvou pomocí, měli řešit sami.Slyšíš ten rozdíl?S tvou pomocí či podporou, ale ne tak, že je budeš řešit za ně.
Sobec opravdu nejsi, sobec by už dávno bydlel o pár set km dál.Já bych pravděpodobně nastolila lehké ultimátum, otec se musí začít léčit a neřešit problém tím, že tě citově vydírá.
Pomoc a podpora rodičů by měla být samozřejmostí, obětování vlastního života už ne.

Taťka má strach, že se bez tebe zblázní, proto takhle reaguje. Zkus mu vysvětlit jak by to všechno s léčbou a jeho následným životem vypadalo, že se bude cítit jinak. Když bude mít jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat, tak třeba kývne.
Ale taky bych to udělala, jak radí ostatní, že pokud do konkrétní doby nezačne chodit k odborníkovi, tak odcházíš. Jinak toho doktora budeš potřebovat ty.

Jsem zastánce pomáhání rodičům, i když už se "dítě" postaví na vlastní nohy. Říká se - jeden otec se dokáže postarat o 4 děti, ale nakonec se 4 děti nedokáží postarat o jednoho otce. Naprosto tě chápu, že otci chceš vyhovět a nechceš ho "opustit", ale čeho je moc, toho je příliš. I zde, jako všude, platí zlatá střední cesta. Pokud situaci nezačneš řešit radikálně, dopadne to špatně. V podstatě nemáš možnost, jak se s někým seznámit...Přece nechceš zůstat sama...I ty máš právo na to, žít plnohodnotný život se vším, čeho můžeš dosáhnout. Tvůj otec tě, jak psaly holky, citově vydírá. Nejlepší cesta je, aby se otec začal léčit. Nevzdávej to, i když bude odbornou pomoc odmítat! Takhle to nejde donekonečna, nebo se z toho zblázníš i ty.

Také jsem názoru, že by se dítě mělo postarat o rodiče, ale zase je pravda, že po tobě nemohou chtít, aby jsi obětovala svůj život. Mamka je v pohodě zdravotně? Si myslím, že nějaká zodpovědnost by měla jít i na ní. Tohle je vydírání, ale určitě nad tebou nikdo nezlomí hůl. Nejhorší jsou ty začátky, kdy se s tím musí všichni smířit, ale pokud tě mají rádi, tak ti časem porozumí. Takhle by ses z toho zbláznila být někde odříznutá od života. Už teď ve 24 letech si myslím, že toho máš psychicky dost. Najdi si garsonku a nebo větší byt, kde by jsi měla spolubydlící, protože by jsi alespoň byla v kontaktu s jinými lidmi a necítila by ses tolik sama. A rodiče pravidelně navštěvuj a volej jim.