Absence emocí

Tak už jsem z toho tak špatná, že nevím co mám dělat, a tak píšu do deníčku. Rovnou přiznám, že mi táhne na 24 let, s nynějším partnerem jsem přes tři roky, z toho 2,5 roku spolu bydlíme.
Přítel je o rok a půl mladší než já, a já jsem jeho úplně první partnerka.
Musím říct, že ani nevím, v čem je můj problém - on snad ani žádný problém nevidí... a já nevím, jestli jen nedělám zbytečné konflikty a proč nenechám věci tak, jak jsou, když vlastně není úplně nejhůř.
Nám je spolu vlastně fajn. V rámci možností. On nekouří, nepije, s kamarády jde občas ven jen tak poklábosit nebo si zahrát fotbal, občas zajde k rodičům. Ale pak hned přijde domů. Se vším mi doma pomůže, sice má řeči, ale udělá to. Pak vysvětluje, že ty "řeči" prostě má vždycky, i když mu nevadí, že něco musí udělat. To je pravda, na to jsem už přišla. Ale stejně pořád dělá, jako že ho všichni hrozně otravují...
Asi tak za poslední dva roky mi neřekl ani jednou, že mě miluje... dřív mi to hodně psal třeba do SMSek, nikdy nebyl na nějaké slovní vyjadřování, ale co si budeme nalhávat, to ani já ne. Jenže teď mi hodně chybí aspoň nějaké to pohlazení, povzbuzení... o dárky nejde, ty mi kupuje, ale já bych se bez nich klidně obešla. Když už mu dám třeba pusu já, tak se nějak odtáhne nebo řekne, že zrovna něco dělá a že ho vyrušuju. A takhle se vymluví pokaždé. Ani snad nemusím zdůrazňovat, že před sexem není žádná předehra, prostě se jde rovnou na věc.
Já nikdy nebyla nějaký extra romantik, ale když máte přes tři roky přítele, tak vás určitě bude mrzet, že tak dva roky vám nic nepochválí (ani jídlo, ani že mi to sluší, nic...). On mi vlastně ani neříká jménem, jen mojí přezdívkou, co mi kdysi říkali kamarádi. Ani nikdy nedá najevo, že má třeba radost. Já to na něm poznám, ale on to prostě nepřizná a nedá to najevo.
Nespočetněkrát jsem se to s ním snažila probrat, jako že nejsem robot, že i když jsem třeba nervák, tak mám taky city a potřebuju povzbudit, pohladit... a on vždycky, at mu dám pusu (to nesnáším, vždycky mi tohle říká, když jsem naštvaná a tu pusu mu opravdu dát nechci) anebo že půjdeme něco koupit, nebo že pojedeme tam a tam... přitom jediné, co ho zajímá, je fotbal a playstation, notebook... nikdy se mnou nikam nejde ani mě nikam nepozve, to už musí být. Zoo mám slíbenou už asi tak dva roky. A když už tam opravdu chtěl jít (!), tak byly ty záplavy. No, smůla, že?
Jinou nemá, to vím na 100%.
Kolikrát jsem si už říkala, že to ukončím, že budu radši sama, než tohle... ale on mě ani nebere vážně a myslí si, že se z toho vyvztekám... pak jde a něco mi koupí, jenže já už to vždycky úplně vzdám...jsem bezmocná. Jednou jsem mu řekla, at vypadne z mýho bytu, byla jsem fakt naštvaná a on mě ani neposlouchal, on si dál hrál ten svůj playstation a bylo mu to jedno, jak kdyby mě ani neslyšel... tak jsem mu začala balit věci do tašek a on si to začal vybalovat zpátky. Byla jsem zoufalá. Když mě vždycky přešel ten největší vztek, tak se začal chovat mile, že jsem ho vzala na milost.
On není zlý, je hodný, nikdy na mě nezvýší hlas, dokonce i myje nádobí, protože ví, že mi to zhoršuje pak ekzém na rukách apod., ale tohle mě opravdu vytáčí...
Navíc nemáme ani společné záliby... já bych chtěla pořád někde cestovat, jezdit na dovolené a když už, tak aspon zajít na oběd, na kafe a on by nejradši seděl doma, max. šel na ten fotbal... mě baví chodit na koupaliště, do bazénů, on vodu nesnáší... není to jednoduché. Na druhou stranu se máme pořád o čem bavit... ale prostě to není ono. Ani nevím, jestli on je spokojený, protože se o vztahu moc nechce bavit, stejně jako asi každý chlap. A páčit z něj nic nehodlám...
Já fakt nevím, co mám dělat... mně přijde, jak kdybych bydlela s bráchou, dokonce se pořád i provokujeme.
Díky za každou radu...