Ahoj,
chtěla bych radu, sama pořádně nevím co dělat. Je mi 20 let, můj přítel je báječný (starší) a jen těžko bych hledala kluka, který by se mu vyrovnal. Jsme spolu něco málo přes rok a půl, bydlíme spolu, téměř se nehádáme, všechno se zdá být báječné, ale i tak se často cítím velmi sama až je mi z toho do breku. Připadám si přecitlivěle už snad půl roku, byla jsem i u gynekoložky, jestli to nemohu mít z prášků, jenže po době kdy tuto HA užívám je to pr téměř vyloučeno. Nechápu co se děje, myslím si že je toho možná na mě i trochu moc, studuji VŠ, chodím na brigádu, abychom spolu mohli bydlet, starám se o domácnost a ještě závodně sportuji. Mám toho celkem dost, ale i tak to nad není důvod být tak mimo ze všeho. I teď když píšu tento článek se mi chce brečet.
Největší problém je asi v tom, že minulý týden, když jsem se vrátila z práce domů, přítel už spal, sedla jsem si na postel a v tu chvíli mi bylo tak líto, že ani nepočkal než přijdu domů, že jsem se rozbrečela. Nemohla jsem tu noc vůbec usnout a tak jsem přemýšlela... Napadlo mě jestli by pro mě nebylo jednodušší vrátit se k našim, kde bych se nemusela honit za každou korunou a přeci jen těch povinností doma bych také neměla tolik. Tak nějak jsem si tu myšlenky vsugerovala, až jsem z toho celý druhý den byla nesvá. Přítel to na mě poznal a hned se ptal co se děje, jak mi může pomoci. Naznačila jsem mu nad čím přemýšlím a na něm bylo vidět jak moc ho to mrzí, nedokázala jsem dál s ním o tom mluvit, jak se stále na něco vyptával, tak jsem radši šla ven se projít. Když jsem se vrátila dělal jako by se nic nestalo, o pár hodin později jsme se o tom tak trochu ještě bavili, nicméně jsme řekli, že to bylo asi jen chvilkové vypětí a dál jsme to již neřešili.
Já mám ale zvláštní pocit stále, stále přemýšlím, jestli by opravdu nebylo lepší kdybych se odstěhovala zpátky domů, ale přitom ho nechci ztratit a odstěhování by našemu vztahu asi jen ublížilo 
(
Poslat SZ
Galerie obrázků
Odstěhování není řešení, ale jen útěk od problému.
