Jak vysvětlit mamce, že už nejsem malé dítě?

Já se takhle bojím i o mámu nebo o přítele, když někde jsou a taky nespím a hlídám čas . Ono je to docela pochopitelné.
A zas takový rozdíl 18 a 21 mi nepřijde.

Je to máma a mámy se prostě bojej - a je jedno, jestli ti je 15 nebo 30

Naprosto tě chápu, mám vlastně to samé. S mámou mám úžasný vztah, ale tohle mi dělala taky. Jednou jsem se od přítele zdržela o 5 minut a už mi volala, jak jsem došla domů, byla na mě strašně naštvaná, že jsem nedodržela smluvenou dobu 22h, ale přišla jsem 22:05h - nebyla to tehdy kromě toho moje chyba, jelikož jsme se zasekli na vlakovém nádraží, kde právě přejížděl vlak. Sice teď s ní už nebydlím (bydlím u přítele), ale i přesto, jak od nich jedu, tak musím napsat, zda jsem dobře dojela. Ale teď už je to lepší.
Mám ještě staršího bráchu, který ještě bydlí doma a jak někde je, tak mamka celou noc nespí a kolikrát mu i volá nebo píše sms, kde je (i když brácha nikdy neřekne v kolik přijde).

Mě se třeba i stalo, že jsem přijela k příteli, napsala jsem ji, že jsem dojela dobře a šla za přítelovými rodiči. Mamka mi ale obratem na tu sms odepsala, já ji ale neslyšela a přišla jsem cca za 2 h a měla jsem asi 5 zmeškaných hovorů od mamky. Tak jsem ji volala zpátky a ona, že proč jsem ji neodepsala, že je úplně ve strachu, že se mi něco stalo. Přitom jsem ji psala, že jsem u přítele doma. Pak mi taťka říkal, že mamka zvažovala, že bude volat i policajty - to mi už přišlo fakt ujeté.

Naštěstí jak teď bydlím u přítele, tak se to dost zlepšilo, mamka si už celkem zvykla a nestresuje, jak se hned neozvu.

Reaguji na Lady Flame: Jo, přesně tak. I když někdy to může být až moc. Diskuze je asi zbytečná, musí si zvyknout. Taky budu nejspíš stresovat až budou děti běhat po akcích , a ty možná taky . Napadlo mne, jestli už sama nebyla třeba v tvym věku vdaná, to by mohlo trochu zabrat...

Já se tvojí mámě teda vůbec nedivim. Jak už psal někdo výš. Tak se takhle boji o mámu, tátu, přítele i kámošky.
Navíc nechápu, proč se za to stydíš. Já se mamce hlásila do chvíle než jsem se odstěhovala. Řekla jsem že příjdu kolem pátý, když jsem věděla, že to nestihnu, napsala jsem klidně ve dvě ráno, že se zdržim. A řeknu ti, že jsem naopak byla ráda, když mě mamka někdy vyhlížela. Aspoň jsem se míň bála.
Teď už bydlim s přítelem, tak se hlásit nemusím, ale vždy když jdeme někam pařit nebo jedeme na výlet, řeknu jí, kam jdeme nebo jedeme, ozvu se, že jsme dorazili v pohodě.
Mě to nic neudělá a ona je klidnější.

To jsi ani nikde nebyla s kámošema pod stanem na několik dní ? Na festáku ?
To máma řeší s tim spaním jak, kdyždoma nejsi několik dní ?

Chápu, že ti to v současnosti přijde omezující, ale věř mi, že neexistuje větší strach než ten, který cítíš o své vlastní dítě, zvláště v dnešní době.
Bývala jsem na tom stejně jako ty, naopak jsem měla možná ještě přísnější mámu a faktem je, že ten strach jsem plně pochopila až teď, když mám sama dceru,která jde do puberty.

Neuděláš s tím nic. Jsi jedináček? Já jo a bylo to u nás vždycky tak, jak i ty popisuješ. Taky mi to vadilo, protože ostatní to tak neměli. A to jsem rozhodně nechodila domů v 5 ráno. Ale to prostě pochopíme, až když budeme mít samy děti . Dokud bydlíš doma, neuděláš nic.

Strach rodičů o děti je přirozený, ale někdy to s tou úzkostí holt přehánějí.

Tak neříkej, že přijdeš ve tři, ale třeba v pět, maximálně ji můžeš příjemně překvapit, když dorazíš dřív.

Chápu, že ti to vadí. Sice tu všichni píší, že strach rodičů je normální, ale že nejde ani spát, pokud si někam vyrazíš, to už je docela přehnané. Zkus s ní promluvit, napadlo mě jít na to přes fakt, že se stejně brzy odstěhuješ, tak by si měla zvykat, že nejsi doma. Řekni přesně, co ti vadí. Že chápeš, že má strach, ale neměla by na tebe být naštvaná, když někam jdeš. Že tohle vyhlížení a okamžité volání, pokud se opozdíš o pár minut, je nesnesitelné. Neznám tvoji maminku, tak nevím, jestli to pochopí. Pokud ne, nezbývá ti, než to ještě nějakou dobu přežít a až to půjde, odstěhovat se. Jo a říct, že přijdeš později, než zamýšlíš, to je dobrá rada. To tě vážně dosud nenapadlo?

No tak to už tedy opravdu normální není.

přesně.
Celý tenhle deníček je jak o mě.. Mamka taky nejde spát, čeká.. Někdy usne, co 10 min se probudí, jestli už jsem doma. Strašně mě to obtěžuje, pak mám špatný pocit že někam chodím, tzn. ona se nevyspí.
Dnes kolem 8 jsem se vracela domů, mamka mi psala sms, jestli už jsem na cestě, já si řekla, že za 15 min jsem doma, že jí nebudu odpovídat. Ona mi za 10 min psala další sms, proč neodpovídám a volala mi.. Achjo..

Strach/obava o své blízké je normální, ale... nic se nemá přehánět.
To co praktikuje Tvoje mamka už přehnané je a hodně.

Musím se celkem usmát, když jak čtu rodiče volají kvůli pětiminutovému zpoždění apod., já ještě pamatuji dobu kdy mobil nikdo neměl, pevnou jen někdo a také jsme žili.

Sama jsem s tím žádné zvláštní problémy neměla. S mamkou jsem měla dohodu, že buď dojedu posledním autobusem, což bylo ve 00:45 a nebo prvním ranním, když ho nestihnu, což bylo v 5:30.
Jediné co jsem musela slíbit, že nepojedu nočním. Ten jezdil z nepřehledné a tmavé zastávky, široko daleko nikdo. Takže když jsem nestihla poslední autobus, nasedla jsem na noční tramvaj a jezdila do rána tramvají. Což zase nebylo tak špatné, pokecala jsem s řidiči, ti si mě mezi sebou celou noc předávali "jako poklad", aby se mi něco nestalo a ráno jsem dojela domů.
Později, když už jsme měli doma telefon, tak jsem prostě z budky zavolala domů, že jsem poslední bus nestihla a dojedu ráno. Jinak stejné.

Jinak dnes, když už je mobil běžná věc, tak je to trochu jiné. Když třeba dojedu od mamky domů nebo zase mamka tak si zavoláme, že jsme v pořádku dojeli, ale i tak to je třeba za hodinu a rozhodně to neznamená, že ten druhý nespí dokud se neozveme.

Takže mamince bych na Tvém místě řekla, že určitá časová tolerance být musí a když nechce spát, je to její věc a osobně bych jí léčila šokem.

No to teda fakt není, taky jsem ji tehdy řekla, že tohle už je fakt moc, je mi 23 let, takže mi to i k tomuto věku přijde trochu hodně. Tehdy to tuším pochopila, teď je už celkem klid, co jsem se odstěhovala.

Já jsem tohle zkoušela několikrát, nikdy to nepadlo na úrodnou půdu. Mamka byla akorát naštvaná a zklamaná, ona se totiž prý pouze bojí. Jak říkám, teď jak jsem se odstěhovala, je to úplně o něčem jiném

Sice tady holky píšou, že je to normální, ale mně se to tedy už zdá trochu jako extrém. Mně je tedy 25 a ségře 20 a vždycky když někam jedeme, prozváníme mamku, že jsme dobře dojely, což je myslím normální. Ale to co popisuješ ty by mě už hodně obtěžovalo. A to vyčítání, že kvůli tobě nemůže spát taky normální není. Já tedy takovou kontrolu nezažila ani 15, natož v 21, tak si to moc neumím představit.
Promluvu bych ani nezkoušela, to nezabere, jak radí holky, říkala bych pozdější čas než máš v plánu přijít, předejdeš tak tomu, že tě bude nahánět, když se o 2 minuty opozdíš. A pak už jen zbývá odstěhovat se.

Pokud žiješ s rodiči, tak tě nemá co překvapovat. Jsi sice plnoletá, ale dokud bydlíš u rodičů a oni se o tebe tak nějak pořád starají, tak je jasné, že se o tebe bojí. Některé ženské takhle vyhlíží i svého manžela a dokud nepřijde, tak nejdou spát. Takhle to prostě funguje. Jakmile člověk začne žít sám, tak kontrolují ještě ze začátku a pak je vše ok. Moje máma se také hrozně bála a já se jí vůbec nedivím. Nikdy nevíš, co se ti může stát. Nemůžeš jí to vyčítat. Dokud studuješ a bydlíš tam, tak jsi pořád to její dítě o které musí pečovat.