Jít s přítelem do podnájmu, i když si nejsem jistá naším vztahem?

No, můj osobní názor je takový:
a) proč je tak důležité, že tátovi vadí něco na tvém příteli? Ten věk. rozdíl přece není tak strašný. A když (hypoteticky) by ti to s tímhle nevyšlo a našla si jiného a tátovi by zase něco vadilo, taky by to byl důvod pro to, nežít s ním? Chápu, že rodina je důležitá, ale např. moje tchýně mě ani po 6 letech vztahu a 3 letech společného bydlení s jejím synem nemá ráda, jsem jen služka/kuchařka/společnice. Kdyby se měl můj přítel řídit jejími názory, tak zůstane starý mládenec a bude bydlet navždy s ní. Není to problém i tvého táty? Strach, že tě ztratí a proto žárlí na přítele a hledá na něm mínusy?

b) To, že začal studovat je možná ukázka snahy, že to chce někam dotáhnout a v oblasti vzdělání a "dospělosti" se ti přiblížit. Třeba taky cítí, že ti v něčem nestačí a chce s tím něco udělat. Podle mě by byla škoda ho odmítat jan protože "mu škola bude ještě trvat" a že "má občas nápady jako malý". Možná se pletu, ale nesrovnáváš ho třeba taky s tím, jaký je táta a rozdíly ti vadí?

c) Ač sama ještě dítě nemám, v mém okolí slýchám, že nikdy nejsou dva natolik zabezpečení, aby si mohli říct "teď už na to fakt máme a nebudeme strádat". I když čekají do 40.

Je to nakonec samozřejmě na tobě, ty s ním budeš případně žít, ale pokud píšeš tolik hezkých věcí, já bych do toho šla. Koneckonců, nikdo není dokonalý a vztah je o kompromisech. Zkus si s ním třeba promluvit o tom, co ti vadí. možná máte jen krizi a proto ti adí každá maličkost, taky to tak mívám.
Pokud se fakt nemůžeš rozhodnout, sepiš si výhody a nevýhody společného podnájmu na papír a uvidíš, co převažuje.

Držím palce a omlouvám se, pokud to co jsem napsala není srozumitelné

Když to celé shrnu co jsi zde napsala myslím, že ty sama nevíš co vlastně od života chceš. Na všem si najdeš nějaké proti a tím si vlastně vytváříš pochybnosti , který mají vliv na tvé rozhodnutí.

Vezmu to popořadě To, že cítíte potřebu "posunout vztah dál" se normální, někdo to tak cítí po půl roce, někdo po dvou a půl, někdo po pěti letech. Určitě to vašemu vztahu dá nový náboj, budete řešit zařizování bytu, společný život i drobnosti jako vaření, návyky toho druhého, občasné lezení si na nervy - to všechno ale většinou vztah posílí. A nebo minimálně vyplavou na povrch nedostatky partnera, se kterými se jednoduše nesmíříš, a dá ti to důvod hledat štěstí jinde, což taky není k zahození, čím dál častěji vidím, že si to ženská uvědomí pozdě a pak je těžké začínat znovu a jinde. Co se týče studií přítele, je to jenom dobře, teď možná nemá plat nic moc, třeba se to po vystudování změní. S tím souvisí i to, že ty budeš chtít mít za pár let děti a on je tím spíš bude moci zabezpečit. Velké plus máš v tom, že i tady veřejně můžeš říct, že je pracovitý (tudíž nebude lempl, co bude raději na podpoře, než aby šel a hledal práci), můžeš mu ve všem věřit a spolehnout se na něj a má tě moc rád. To všechno je základ do budoucího společného života. Důležiou věcí tu je i to, že sex je bezproblémový. To, že váš vztah "vyplynul" taky není nic špatnýho. Proč by, často ty nejžhavější a nejvášnivější lásky na první pohled končí pláčem už po pár měsících, ne-li týdnech. Vy jste si na sebe postupně zvykali, poznávali se a pak teprve po zvážení jste spolu začli chodit. V hlavě jste si to zvážili a očividně na tom neviděli nic špatnýho. Vášeň není všechno, většinou stejně do pár měsíců zmizí a pak je jen na tom páru, jestli to přejde v lásku a vzájemnou úctu a respekt, nebo to vyšumí a ti dva to bez těch motýlků v břiše vzdají. Raději bych poklidný vztah plný lásky na dlouho, než dva měsíce vášně a šlus. Že je přítel mladší taky není problém, sice s VŠ začíná trochu pozdě, to je škoda, ale přežít se to dá, může u toho snad i pracovat, nebo brigádničit, život si zajistíte Praktičnost do života a nadhled získá časem, jednou bys mohla litovat, že jsi ho pustila k vodě jen proto, že zrovna teď mívá někdy praštěný nápady (ono se to někdy i hodí, proti nudě a stereotypu), ale za pár let z něj bude zralej mužskej bez chybičky Co se týče angliny, můžete si z toho udělat rituál, že ho budeš postupně učit, aby dosáhl alespoň základní komunikační úrovně, nebo ať si na VŠ dá jako béčkový předmět jazyk - na jazyky není nikdy pozdě. Vztahy v rodině jsou vždycky problém, zkuste se třeba domluvit tak, že taťkovi vysvětlíš, že na věku nezáleží, jemu bylo taky jednou 23 , do kostela může chodit jendou za rok na Vánoce, aby udělal taťkovi radost atd - kompromis, nemůžeš si přece nechat do vztahů mluvit od rodičů - oni s ním nežijí, ty ano. Jediný zádrhel může být to, že na něm poslední dobou vidíš každou prkotinu jako chybu. To bývá začátek konce (I´ve been there...). Snad jen uvědomit si, jestli to náhodou není proto, že tě postupně očkuje rodina, okolí, kdokoli...a ty si to přejímáš za své názory a pouštíš fantazii uzdu a sama pak přítel kritizuješ. Pokud to jsou chyby větší, zkus na nich po dohodě s přítelem zapracovat. Víc už neporadím, i tak jsem se rozepsala, ale snad v tom najdeš trošku systém díky tučnému označení problémů, co jsi popsala, a dodatečně i radu Měj se krásně a nezapomeň, že rozhodnutí o bydlení s partnerem je jen na vás dvou, nikoli na rodině!

Reaguji na brusinka91:
naprostý souhlas

Já si myslím, že bys do toho jít měla.
Pochybuju, že vztahy s tátou by ti to narušilo natrvalo, prostě jsi dospělá a musí jednou překousnout, že s nimi nebudeš bydlet napořád. A že o tom, s kým bydlet budeš, si rozhodneš sama.
Ono to společné bydlení je něco jiného než vzájemné navštěvování se, tak byste si třeba brzo uvědomili, jestli spolu nadále být nebo ne. Nikdo neříká, že spolu musíte být natrvalo.
Ale podle tvého popisu vypadá jako fajn kluk

Díky za Vaše názory, holky. Je to fajn slyšet objektivní názor.
Co se týká naší komunikace s přítelem, všechno tohle už jsme řešili. Právě jsme asi před měsícem měli větší krizi, kterou jsme ale vyřešili tím, že budeme po mých státnicích hledat to bydlení. Když jsme spolu sami třeba den dva, je všechno ok, uklízí si po sobě, snaží se mi pomáhat, ale třeba za 10 dní v Chorvatsku už bylo poznat, že dlouhodobě si po sobě uklízet teda neumí
Pravda je ta, že jsem leckdy hrozná, jsem moc náročná a chtěla bych všechno. Tedy ne že bych nevěděla, co chci, ale vždycky mi k té mé ideální představě něco chybí. Samozřejmě vím, že nikdy nic není dokonalé, ale někdy si nemůžu pomoct a furt si říkám, co by jak by..
Ohledně toho podnájmu vidím jen pozitiva, protože jsem bydlela na kolejích a pak půl roku ve Francii, takže momentální bydlení doma mě upřímně štve. Ale nechci se do toho podnájmu hrnout je proto - rychle zdrhat od rodičů, ať už je to s přítelem dobrý nebo špatný, jen abych nebyla doma - to podle mě taky není ok.
Ten přítelův věk by mi ani trochu nevadil, kdybych k němu mohla víc vzhlížet, víc věcí na něm obdivovat..Sám přítel je mi vděčný za to, že ho posouvám někam dál a díky mě je lepším člověkem (např. začal tu školu), ale bohužel to já opačně říct nemůžu Chodila jsem s 18 let starším chlapem, takže toto mi chybí. Ale zase teď už vím, že s o tolik starším by to taky neklapalo..
Ano, ano, on je fajn kluk, všichni to říkají, jenže mi přijde, že ostatní ho vidí jako kamaráda, ale být s ním ve vztahu, to už je zase jiná...
Vím, že jsem asi hrozná, ale čas od času mě napadá, jestli bych poznala někoho jinýho, jaký by to bylo..

No podľa mňa je normálne niekedy sa zamyslieť, či je tvoj partner to, čo chceš, či ti niečo dáva, alebo či je ,,ten pravý,,. Ja ti celkom rozumiem, že si nechceš rozhádať rodinu. Nikto stadiaľto nevie, či tvoj ocko nemá rád priateľa pre nejaké jeho rozmary, alebo sa v minulosti vážne niečo stalo, čo ho oprávňuje mať taký názor. Treba si vypočuť rady rodičov, ale tak zas človek musí rozlíšiť, kedy je nieco pre tvoje dobro, alebo kedy ti nimi len chcú riadiť život. Bohužiaľ, sú aj takí rodičia.
Podľa môjho názoru sa toho spoločného bývania trochu bojíš, je to predsa veľká zmena, a sama pre seba si hľadáš nejaké výhovorky, prečo do toho neísť. Ja byť na tvojom mieste by som si dala ešte takých pár mesiacov času, aby som sa 100%tne rozhodla, či ísť do toho spoločného bývania práve s ním. No ale keby mne môj priateľ povedal, alebo by to len niekomu inému rozprával, že som mu vo vzťahu nič nedala, teda že sa neposunul nikam ďalej, tak by som ho asi rovno kopla do zadku. To je podľa mňa vo vzťahu dosť podstatné. Ja by som sa zamysela nad tým, či to bude len tými tvojími zvýšenými nárokmi na všetko, ako si písala, alebo je to reálne tak.