S přítelem jsem dva roky a už rok spolu bydlíme. On je můj první a je o dost starší než já. Ze začátku to bylo super, ale bude to asi už půl roku, co to začalo občas trošku skřípat. No a poslední dobou se to docela stupňuje. Nevím, jestli je to moje chyba, možná je to všechno tím, že jsem ve vztahu ještě nezkušená a v některých situacích nejednám jak bych měla. S přítelem se občas pohádáme, to je ve vztahu asi normální, ale rozčiluje mě, že je to vždy kvůli naprostým hloupostem. Nejhorší je, že potom v hádkách oba vytahujeme i staré věci a navzájem si je vyčítáme.
Bohužel jak už to tak bývá, opadla ta prvotní zamilovanost, kdy člověk vidí na tom druhém jen to dobré a oba na sobě začínáme hledat chyby. Vím, že mám přítele pořád ráda, protože když jedu k rodičům a týden ho nevidím, chybí mi. Ale když jsme spolu, mám pocit, že to prostě není ono. Nikam spolu moc nechodíme, jsme pořád jen doma, on nikdy nic nenavrhne a když se zmíním já, řekne že mám pravdu, že bychom někam měli chodit, ale zatím to vždy zůstalo jen u těch slov. Mrzí mě to, přece jen v mém věku bych chtěla ve vztahu zažívat něco víc, než jen každodenní stereotyp a snad i nudu.
Teď k tomu hlavnímu. Párkrát už v hádce zaznělo slovo rozchod. Když se přítel naštve a hádáme se, tvrdí mi, že jsem hrozná a pořád mě srovnává s jeho ex. Je mi to strašně nepříjemné. Bude to teď asi 14 dní, co jsme se pohádali opravdu ošklivě a opravdu se málem rozešli. Byli jsme zrovna na víkend u našich a první večer se vášnivě milovali, chtěl i druhý večer, ale já byla po celém dni na nohou opravdu unavená, tak jsem se mu to snažila vysvětlit. Nevím jestli jsem něco udělala špatně, jestli to že jsem ho "odmítla", ale tím to začalo, Řekl mi, že klesl hluboko tím že je se mnou a že jsem snad ještě horší než jeho ex. To byla asi ta poslední věc co mi chyběla a já mu řekla, že se tedy rozejdeme. On chtěl odejít ještě ten večer a když jsem ho chtěla vyprovodit z domu, začal na mě nevěřícně zírat, jako jestli je to všechno. Nechápala jsem, co by ještě chtěl, že se ho přece nebudu o nic prosit. A on mi hned začal vykládat, že takhle reagoval jen proto, že ho to zklamalo a že mě miluje, jinak by mu na tom tak nezáleželo. Asi jsem hloupá, začala jsem brečet, on mě utěšovat a nakonec jsme se zase usmířili. Potom bylo 14 dní všechno ok, až do dneška..
Včera jsem se mu snažila vysvětlit, že mi vadí když mě ráno schválně budí když přijde z práce domů. Nedělala jsem z toho žádnou kovbojku, to vůbec ne, jen jsem mu řekla, aby to nedělal. No a dnes ráno, když se vrátil to udělal znovu. Odpoledne jsem se o tom zmínila, jen v žertu, ale jeho to popudilo, prej že nebylo zas tak brzo, že si pořád jen něco výmýšlím. Nakonec začal tvrdit, že se k němu chovám hrozně, přitom jsem mu vůbec nic neudělala! Pak mi řekl, že kdyby teď měl něco s nějakou jinou, že by se to ani nedalo brát jako nevěra, kvůli tomu jak se chovám.. Tohle mi vyrazilo dech a neměla jsem co na to říct..
Vím co mi asi budete říkat, že nemám žádnou hrdost a že bych měla odejít. Někdy si tak i připadám, le na druhou stranu si neumím představit, že bych opravdu měla odejít. I přes to všechno doufám, že se to časem zase zlepší a že se to dá napravit. Mám ho ráda, ale nevím, jestli mám vůbec ještě sílu se snažit něco zachraňovat.
Nevím co mám dělat, místo toho abych si šťasně užívala mládí a vztah, tak se trápím..
Poslat SZ
Pokud bych se domů netěšila a měla stažený žaludek, co zase tomu mému přelétne přes nos, bála bych se mu cokoliv říct, aby nezačal hysterčit atd., tak bych rozchod zvážila.
!
Galerie obrázků