Můj vztah

Ahoj holky. Tak přikládám i svůj vztahový problém. S přítelem jsem spolu už 3 a půl roku. Máme lecos za sebou a to těžké jsme překonali, taky jsme se 2x rozešli a zase k sobě po pár dnech vrátili. Problém je v tom, že se vídáme jen o víkendu, každý pracujeme s studujeme jinde a není jednoduché se dostat k sobě. Řešíme docela často nějaké neshody a hádky a problém je v tom, že mně něco vadí, on to odmítá řešit a pak stejně vždycky nakonec přilezu, protože mě nebaví se hádat a ještě tak zbytečně zabíjet čas, kdy můžem být spolu. Docela špatně nesu, že máme pro sebe jenom tolik málo času, ale opravdu s tím teď nejde nic dělat. Přes týden si oba víceméně děláme co chcem, jenom mám někdy pocit, že přítel to bere tak, že jakmile nejsme spolu, tak se mě jeho věci netýkají.
Nejhorší však je, že poslední dobou mám pocit, že je všechno přednější než já. Když už můžem být spolu, tak se tomu snažím přizpůsobit všechno, omezuju akce o víkendech, když někam du, tak odcházím dřív, abych mohla ještě za ním. On to tak bohužel nemá a já musím kolikrát čekat, až na mně vyjde řada. Třeba dnes, jsem mu říkala, jestli můžem jít domů z hospody dřív, že musím ráno vstávat, tak by to bylo fajn. No vyskytl se strašný problém, protože on přece nepůjde na pivo jenom do desíti. Dopadlo to tak, že já sedím doma a on v hospodě a radši se se mnou neuvidí vůbec. A tak je to vždycky. A já nevím, jak z toho ven, on za mnou nikdy nepřijde s omluvou nebo něčím, vždycky je na mně, abych přestala "trucovat" a když se odmítám bavit, tak se zas urazí on, že co má jako ještě udělat a já přece nemám důvod být naštvaná. Vadí mi ta situace, že on si dosáhne svého a jenom já jsem teď naštvaná a nešťastná a jestli s ním chci být aspoň zítra, tak už nemůžu být naštvaná a nešťastná. Už nevím jak z toho ven. Řešíme to pořád dokola, ale stejně není schopný to pochopit. Víceméně, je to to jediné velké, co mi na našem vztahu vadí. Ale je toho na mě moc, navíc, když se k tomu přibalí milion dalších drobností. Uznávám, že bývám protivná a náladová a taky nejsem ideální, ale tady vážně nevím, co dělat, vždyť chci být jenom s ním.
Možná se to zdá jako prkotina, ale tak celkově si pro něj připadám strašně nedůležitá a vždy musím čekat, až na mně vyjde čas.
Chodíváme spolu ven, chová se ke mně hezky. Ale vadí mi ten čas, co pro sebe máme, to že není schopný udělat žádný kompromis, nebo něco obětovat pro mě. A taky to, že se s ním nedá nic řešit, nic pro něj není problém a já ze všeho dělám vědu a když mě na něm něco štve, tak je to jenom můj problém a jeho se to netýká.
Moc nevím, co dál dělat, tady v těch chvílích si říkám, že není jiná cesta, než rozchod a že jsem blbá a absolutně bez sebeúcty, když to tak protahuju a že to nikam nevede. Na druhou stranu je mi s ním dobře, jsem oba docela odlišní, každý máme jiné koníčky, ale dokážem se spolu bavit a užít si spolu. Dokázala bych si i představit, že spolu zůstanem, budem mít rodinu a tak.
Jenomže rozchodu se strašně bojím, na jednu stranu mi přijde docela i zbytečný (když přestanu být vzteklá a začnu přemýšlet), na druhou stranu si to vůbec nedokážu představit. Nevím čím to je, ale vím, jak bych dopadla, bylo by mi zle, nemohla bych jíst ani spát, pořád přemýšlela co dělá a s hrůzou čekala, až si mezi naše společné kamarády přivede novou přítelkyni. Tady to je pro mě prostě nepředstavitelné utrpení, které nejsu schopná podstoupit. Už při hádkách jsem strašně vyklepaná z toho, že by to tak mohlo dopadnout.
Možná mě budete mít za psychicky labilní a bůh ví co, ale já jsem se aspoň mohla vypsat a třeba si i něco přečtu.