Vysoké nároky na život

flink
No možná tím jak mám vysoké nároky, tak se prostě nedokážu snížit k tomu abych dělala prodavačku někde v kaufu nebo u stroje (mám střední strojírenství), neříkám že jsem nezkoušela i horší práce, ale ani jedna nevyšla. Nesnášim stereotyp, kdybych měla stereotypní práci, tak si jdu hodit mašli hned

flink
Vim to, proto mě to dovádí k šílenství. Jen se nechci dostat ještě do většího nebo stejného stereotypu co mám teď..

sapca
To, že to máš takové teď, neznamená, že to budeš mít takové pořád. Pokud ti to tedy podvědomě nevyhovuje. Někdy se člověku nedaří ať se snaží jak chce, ale většinou jde jen o špatný období, který má ale v životě smysl. Nejhorší co můžeš dělat, je si pořád opakovat, jak si na tom blbě, to se v tom jen utvrzuješ a vybřednout je pak mnohem obtížnější.
Být finančně závislá na partnerovi bych jako zásadní problém neviděla. Jestli toho ovšem on jakkoli zneužívá, je to obyčejný chudák, ne partner pro život.

debora
Nj snažim si to říkat, že snad bude líp. Ale někdy mě to opravdu už přestává bavit, úplně šťastné období jsem neměla ještě nikdy v životě, vždycky ho doprovázelo spoustu problémů hlavně v rodině, proto jsem se taky v 19ti odstěhovala.

Já jsem se svým životem hodně spokojená - ne proto, že bych všechno měla, ale že mám pořád nějaké plány, na co se těšit, na čem pracovat.

Ale myslím, že je pár stěžejních bodů, po kterých toužíme každá:
vyhovující partner, spokojené vztahy v rodině, dobrá práce, dokončené vzdělání, dobré bydlení, děti.
I když všechno má svůj čas...

jo, máš pravdu...neslevuju a tak jsem sama...nepotřebuju chlapa jen proto,abych měla chlapa, prostě pokud mi nevyhovuje do "puntíku", pošlu ho k šípku. Vím,že je to špatně,že takhle možná budu sama do smrti,ale prostě to nejde, ani kdybych se sebevíc přemáhala, nemohla bych být s chlapem,kterej mi nesedí...pokud by to teda nebyl krásnej miliardář,kterej má sice nějaký mouchy,ale máte se s ním jako v pohádce...z nároků na ostatní věci taky málokdy slevuju a proto jsem občas akorát naštvaná a rozladěná...nevidím to jako moc dobrou vlastnost, ale jako věc, která mi v mnoha ohledech ztěžuje život...lidi,kteří mají mnohem míň,ale nechcou tolik jsou mnohem spokojenější

endy

tak za sebe ti mohu říct , že já mám vysoké nároky ohledně komunikace a vzájemných vztahů mezi lidmi a těch se nikdy nevzdám .

tak to jsi asi ještě nepoznala opravdu špatné období , když toto tvrdíš. Štěstí je i to, když ráno vstaneš jsi zdravá , svítí slunce a někdo se na tebe upřímně usměje nebo večerní obloha plná hvězd .Jak již napsal flink máš možnost volby v jakých situacích se budeš cítit šťastná

Jelikož jsme dosáhla toho, že skoro vše co píšeš "mám", tak jsem spokojená. Myslím, že čím jsem starší mám větší nároky na sebe, na partnera, na to, jak by měl vztah fungovat.....

V mém případě platí do puntíku rčení, že život není to co chceme, ale to co máme...Kdybych čekala, až potkám partnera, který mi bude do puntíku vyhovovat, zemřu na beton jako stará panna Moje laťka je tak strašně vysoko, že zřejmě není šance, aby jí někdo dosáhl. Platí to i na jiné věci - na práci, přátelství....Ne, že bych se tím někdy netrápila, ale spíš to beru tak, že skrze problémy se člověk učí, muže ho to posílit. Kdybych měla všechno úžasný, byl by život strašně snadnej a po tom taky moc netoužim. Prostě se snažím brát věci tak, jak jsou a nedeptat se tím, že to není to, co jsem si v 18-ti vysnila

Tohle si říkám každý den. Štěstí je hodně relativní. Zní to blbě, ale i to, že si můžu sama dojít na záchod je štěstí...některým postiženým lidem se o tom může jen zdát.

rover
Souhlasím
Můj otec by se asi na tomto tématu výřádil...měl ambice jak vychodím gympl budu nositelka minimálně titulu Phdr,skloubím kariéru s rodinou a ochočím si manžela.. Jasně,pravý opak nedokáže ale pochopit že sem štastná.
A co mě se týče,chci,aspon co manžel říká,zázraky!Takže se o ně snažím a stereotyp asi nehrozí

No tak to měli naši taky (sestra má VŠ) a já šla trochu jinou cestou - teď si dodělávám SŠ (mám jen učňák).....

Důležité je, že jsi spokojená- já na zázraky už dávno nevěřím.....co jsem si nevybudovala sama, to nemám....a nečekám, že mi někdy něco spadne do klína.....i když...zázraky se někdy dějí...

Proto jsem říkala že jsem nezažila úplně šťastné období, ne že bych nebyla šťastná. Samozřejmě jsem byla, snažím se radovat i z maličkostí. Ale i přesto jsem měla pořád nějaké problémy - jenom souhrn - otec gambler, alkoholik, násilník a zadlužil celou rodinu až do konce života( v řádu miliónů), matka mě celý život kritizovala a ponižovala. Pak jsem byla znásilněná z toho jsem se taky dlouho dostávala, potom jsem pro změnu měla problémy ve škole a teď jsem nezaměstnaná. Prostě už pomalu ztrácím víru, že někdy bude líp.

to je pravda a je to správně, ale já tím chtěla říct, že čím jsi straší, tak už taky rozlišuješ ty důležité věci od nepodstatných...a pak trváš na těch důležitých pro život a nepodstatné odpouštíš nebo přehlížíš, popřípadě toleruješ...co Ti přijde jako zásadní v 16ti je směšné ve 30 apod...rozumíš mi? .-) ale samozřejmě souhlaísm, že čím člověk více zažil, tím je náročnější...

Jinak jediné co mě momentálně nejvíc naplňuje jsou moje 2 práce( no spíš brigády) předcvičuju (asi 3 měsíce, ještě mám málo klientů, zvlášť teď přes léto) a dělám ve sportovním centru recepční, opravdu mě to moc baví, bohužel mě to zatím neuživí, ale opravdu se nechci toho vzdát protože to je jediné co mě ještě drží při životě..

sapca
To bude lepší, je to jen otázka času Chápu tě, byla jsem v podobné situaci a ono když jsi na někom fin. závislá je to pro mladou, ctižádostivou holku docela nepříjemné. Ale vydrž, ona ta správná příležitost /cvičení/ přijde. Klienti v září přijdou, teď v létě chodí cvičit málokdo. A pokud budeš dobrá, zůstanou ti věrné a ještě přivedou kamarádky

K otázce zakladatelky: Jsem velmi náročná, fakt hodně. Párkrát jsem si však nabyla "nos" a teď se snažím rozlišovat co je a co není opravdu důležité. A že bylo co "srovnávat", ale dnes už mám své životní priority v pořádku a tak vím, co je PRO MĚ důležité.