Ahoj...
Můj problém je fakt, že jsem se narodila jako cholerik. Lehce a někdy i kvůli úplným banalitám vybouchnu, někdy se mi to také stává už když existuje jen potenciální problém. Někdy také ve stresu, nebo když jsem tzv. zahnaná do kouta.
Problém by to ani tak nebyl, kdyby mě to na sobě strašně nemrzelo. Pokaždé, když se to stane, tak hned, jakmile se uklidním (někdy už třeba za 2-3 minuty!) toho začnu strašně litovat a klást si otázky, proč jsem taková na lidi, které mám přece tak ráda a kteří jsou na mě tak hodní, když ani o nic nejde. Většinou se ten výbuch ani netýká těch konkrétních osob, které mě vidí křičet, jen je postě trápím tím, že to na ně takto musím přenášet a nechat je se na to dívat, protože mě naštvalo něco jiného.
Už alespoň 100x jsem si říkala, že si to budu opravdu NUTNĚ hlídat a že se to už nesmí stát, když si vždycky vzpomenu na to, že mě to mrzí a že to nechci dělat - i kdyby, tak už jen kvůli mým blízkým. Ne, v ten okamžik, co se dostanu do varu, mi hněv tohle předsevzetí úplně zakryje a ani si na to nevzpomenu. Až když je pozdě...
Už několikrát jsem například donutila svého přítele, aby se kvůli tomu ode mě z bytu otočil na podpatku a odešel domů. Za pár minut se samozřejmě hned začnu omlouvat, litovat toho, začne mi to rvát srdce a pak samozřejmě působím jako jakejsi chudák...
Můj přítel je také cholerik, ale on na rozdíl ode mě se dokáže bez problému ovládat a jeho cholerická povaha se objeví jen když k tomu je alespoň pořádný důvod - prostě je takový, v jakou bych se chtěla změnit i já.
Věřím, že podobné, ne-li stejné problémy se dějí často a někdo z vás třeba bude vědět, jak bych měla začít se změnou... Děkuji.
