Je pátého ledna a zkouškové období už znepříjemňuje mé jinak pohodové dny. Ale tak nějak jsem se nad tím povznesla a ze zkoušek se nestresuji, i když se učím dva dny před zkouškou. A teď k hlavní myšlence dne: "Mám mu dát šanci a nebo si dát pauzu?" .. jak k tomu došlo? S mým přítelem jsme něco přes rok a půl. A všichni nás označují za ten ideální pár. Přítel je vysoký trenér karate, který studuje v Praze jadernou fyziku a já malá milovnice poznávání kouzel života, která studuje sociologii a zaměřuje se na dětskou terapii. Vše bylo skvělé. Zasloužené prázdniny po maturitě, které by nám každý mohl závidět, skončili tak, že se mi můj "pan Božský" přestěhoval do Prahy, kde začal studovat VŠ. Já zůstala v Plzni, kde jsem celý život žila. A můj milovaný za mnou jezdí každý víkend. Což není ani takový problém, ale hned se nám změnil žebříček hodnot a povinností je tolik, že zasahovali i do našich volných chvil. V momentě, kdy byl problém, tak jsme ho nemohli pořádně probrat, protože v pátek přijel a já byla pořád v euforii, že ho vidím.. najednou byla sobota a já byla nadšená, protože jsme trávili oběd u mých rodičů a večeři u jeho rodičů. Byla sobota večer a já s ním chtěla řešit problém. Řešení se posunulo na neděli a v momentě, kdy odjížděl zpět do Prahy, tak jsem nechtěla, aby odjížděl, když bychom se akorát hádali. A takto se to sunulo a posouvalo až do prosince. Ve mě se nahromadili emoce a já mu to přesně na Silvestra s pořádnou dávkou emocí vyplivla do obličeje, kdy on byl v šoku, protože nic netušil. Silvestr byl krušný, protože já byla ještě pořádně posilněná alkoholem. A on je naprostý abstinent. Přiznal své chyby a slíbil nápravu. Já mu dala termín do dnešního dne, že pokud neuvidím změny, tak je konec. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne.
O všem Vás budu informovat.
Vaše N.
Poslat SZ
