Koukala jsem, že tu bylo podobné téma, ale již je uzavřené, tak jsem otevřela nové. Problém se má tak, že nemám žádnou kamarádku a docela mě to trápí. Často vzpomínám jak jsme se jako malé s kámoškou vyblbly a nařehtaly a dost mi to chybí. Po ZŠ jsme se všichni rozešly na SŠ a už se dlouho nevídáme. Na SŠ byl velmi špatný kolektiv a i když tam byly holky, se kterými jsme pokecaly, nikdy jsme netoužily po tom, scházet se i mimo školu (většina z nás byla z různým měst, takže i to byl problém). Teď už 4 roky žiji v jiným městě s přítelem a připadá mi, že najít kamarádku je nemožné. Přijde mi, že všechny holky jsou s prominutím závistivý mrchy. Je mi 24 (příteli 26) a už bydlíme ve vlastním bytě. Jsme spolu 6 let, máme krásného velkého pejska, jsme šťastný, oba jsme docela šikovný ve sportu, baví nás angličtina atd. Ale jako by to byly nějaké prašivé vlastnosti. Jsem skoro vyřazená z kolektivu, když mi ve škole jde tělocvik, učení a máme se s přítelem krásně. Vždy ostatní přistihnu, jak si štěbetají a pomlouvají za mými zády... Na druhou stranu, když už potkám někoho, kdo je fajn, je pro mě těžké se skamarádit natolik, aby to neskončilo jen u běžné konverzace. Jsem docela introvert. Často pak s slyším z doslechu: "Já s ní nechci zůstat osamotě, vůbec nevím, co si s ní povídat." To slýchávám i z rodinných kruhů. Babička: "Já jí nechci k telefonu, ona toho moc nenapovídá. Vždy, že je všechno dobrý a nic víc neřekne."
Už začínám docela na společnost rezignovat. S přítelem nám je krásně. Ví, jaká jsem a on taky nikam nechodí (jen když je nějaká akce, ale na druhou stranu je zase dost ukecaný, takže všichni ho mají rádi). Docela se s tím začínám smiřovat, ale někdy mě to trápí a říkám si, že už asi nikdy nezažiju ten uvolněný pokec s kamarádou...
Zajímalo by mě, jestli tady jsou lidé, co jsou na tom podobně a jak se s tím vypořádávají...