Bulimie

A co chceš jinýho slyšet? Sama to asi nezvládneš, jak vidíš. Máme ti tu tvrdit, že je to v pořádku? Najdi pomoc, než bude pozdě.

Ví o tom někdo z tvého okolí?

Reaguji na TerezVv: nene neví, v 16 na to přišli rodiče a chodila jsem chvíli k psychologovi ale bylo to drahý a navíc mi ten psycholog vůbec nesedl. Dnes už je mi trošku víc a docela se za to stydím a nikomu to říkat nechci...

Já myslím, že není vůbec za co se stydět. Je to nemoc. Styděla by ses za to, kdyby jsi měla (nedejbože) rakovinu? Cukrovku? Migej s tím k doktorovi, sama si nepomůžeš.

Reaguji na TerezVv: já nevím, je mi hrozně z toho, že bych to měla někomu povídat pořád si myslím že jsem to omezila už dost a pujde mi to ještě líp.. Jenže už se to se mnou táhne fakt moc dlouho

V jiném tvém deníčku jsem viděla, že máš přítele kolem 30 let, netuším, kolik je tobě, možná jsem to tam jen přehlédla, ale tipuju že ti míň jak 20 nebude. Takže ano, je to dost dlouho, a pokud jsi za tu dobu udělala pouze "takový malinký" pokrok, tak nečekej a fakt běž I kdyby při tvé nejlepší vůli se podařilo to pilovat postupně, není nikde dáno, jak dlouho to tvé tělo bude snášet, jestli to vůbec vydrží než to "dopiluješ".

Reaguji na TerezVv: je mi 21. Kdysi jsem to příteli řekla, ale vůbec to nepochopil. Prostě mu ta nemoc nedávala smysl, nechápal proč to dělám.. No chlapovi se tohle těžko vysvětluje. Když se mi potom ptal jestli je to dobrý tak jsem mu radši řekla jo dobrý, než abych to s ním rozebírala...
Spíš jsem doufala že mě tu někdo utvrdí v názoru že zvracení 22x za rok není tak hrozný.. No jo co jsem čekala, asi to vážně v pořádku není...

No vychází to jednou za dva měsíce, a i když kdysi jsi to měla mnohem horší, ani tak se mi to nezdá jako ideál. Co když se ti to nějakým způsobem vrátí?

Reaguji na TerezVv: Reaguji na TerezVv: ty jo doufam že ne... I když dost na jídlo myslím.. Ale už to není tak, že jsem kdysi chodila ze školy, nakoupila si s tím, že to doma vyzvracím. Ted je to moje přejídání už dva roky neplánované, takže aspon že tak...
Musím se ale fakt dost krotit no Jakmile je kolem mě moc jídla tak mám co dělat abych se udržela.. Protože jakmile ochutnám jednu věc tak jakoby mu mozek dostal signál "a teď se přežer".

Vím že to nechceš slyšet. ale vážně by jsi k tomu doktorovi měla jít..On ti pomůže Fakt tam radši běž dokud není pozdě

Zdržte se komentáře: "jdi se léčit" ?? Evidentně top nemáš pod kontrolou, tak ti ani nic jiného nezbývá. Měla jsem MA a nebýt přítele, tak jsem odepsaná ještě teď.

No, je dobře že si alespoň uvědomuješ, že zvracet po jídle není normální a snažíš se s tím něco dělat, ale ten doktor by ti opravdu mohl pomoci, především tě naučit, jak se lépe ovládat a celkově změnit pohled na věc. Teď si to sice omezila, ale pořád nejsi vyléčená a měla by ses vyléčit co nejdříve. Tady na tom videu mluví jedna bývalá anorektička o všech následcích, které musí snášet: http://www.youtube.com/watch?v=Cwm_BHVAtVI , sice to měla asi horší než ty to máš teď, ale můžeš si udělat představu, co to dělá s tělem. Bulimie je například hodně špatná pro zuby, když ti kyselé žaludeční šťávy jdou často přes ústa, tak prostě ty zuby poškodí a třeba se to neprojeví teď, ale za 5 let. To, že máš ta nutkání k přejídání a pak ke zvracení, bez ohledu na to, že už to není tak časté, znamená, že jsi pořád stejně nemocná, jenom si to teď uvědomuješ, ale opravdu zvaž, jestli to zvládneš sama a jaké můžou být všechny následky, kam to až může dojít... Před doktorem se jinak nemáš vůbec proč stydět, ale musíš určitě najít takového, se kterým si sednete. Tak hodně štěstí

Zvracet jednou za 14 dní není v pořádku, v pořádku je prostě nezvracet vůbec. Takže když jsi za poslední dva roky neudělala téměř žádný pokrok (spíš to z roku 12/13 na rok 13/14 vypadá na zhoršení), asi ti nic jiného než odborná pomoc nezbývá

Mela jsem ty samé problémy, přišla jsem k nim teda až po anorexii, která netrvala tak dlouho, cca 9 měsíců, pak ihned bulimie. Léčila jsem se teda u Dr., ambulantně, ale řeknu ti, že Dr. mi moc nepomohly.

Nejvíc mi pomohlo, když jsem zatnula zuby a opravdu se sama snažila s tím přestat. Okolí si myslelo, že už jsem v pořádku. Já jsem v tom ale bloudila ještě asi tři roky, než jsem z toho byla venku úplně - celkově jsem v té bulimii byla celou stření a pak ještě tak ty tři roky na VŠ.

Dneska jsem z toho venku, nezvracím více jak 10 let, takže venku jsem a porodila jsem dvě děti. Sama pro sebe ale přiznávám, že ten problém už si v sobě nesu napořád, líbí se mi štíhlá těla, záleží mi na mé postavě.

Ještě k té bulimii - je to vlastně závislost na jídle, nedokázala jsem se ovládnout ... a tím jsem zjistila, že mám obecně sklon k závislostem, takže na to bacha (závislost na lidech, alkohol ... jiné věci, nechci se tu moc o tom šířit, ale na to bacha ...) Může se stát, že se člověk zbaví jedné závislosti a přijde druhá ... mně se to stalo.