Píšu sem, protože ve vztazích nemám vůbec zkušenost. Je mi sotva 20 let a svého přítele se kterým jsem nyní 8 měsíců považuji za svého úplně prvního, protože je to první můj vážný vztah. Máme společné zájmy, stejné priority do budoucna a kromě celkem velké a podstatné lži nemám důvod se s ním rozcházet.
Poznala jsem ho na letní brigádě, ihned se zamilovala a překvapivě po prázdninách až z opačné republiky za mnou přijel. Jezdil za mnou každý víkend, platil za mě vše, protože studuji a nevydělávám. Jednoho dne po půl roce přišel s tím, že není o 8 let starší ale rovnou o 15náct. Moji rodiče samozřejmě mu také věřili, celá rodina žila v tom, že mu je tolik, kolik mu je. Jeho rodiče znám, představil mne jim ještě předtím, než mi řekl pravdu o svém věku.
Nejdříve jsme to asi měsíc řešili sami mezi sebou než jsme to vůbec řekli rodičům. Byla to největší krize našeho vztahu a zatím také jediná. Nevím zda jsem udělala dobře, že jsem mu dala šanci, ale myslím si že ano, protože s ním jsem opravdu šťastná až na to, že mu prostě nedokážu věřit. Byl to pro mě obrovský šok, že někdo komu jsem věřila, s kým jsem poprvé spala, někdo kdo pro mě byl konečně "ten pravý" mi takhle zalhal. Nakonec jsem se to snažila nějak zkousnout a mohl za mnou jezdit dále. Postupem času jsem mu tedy odpustila lež, protože mi dokazuje dost, že mě miluje, jenže bohužel já mu to vůbec nedokážu věřit. Normálně by asi nikdo neutrácel jen tak 1000 kč a víc každý týden, jen aby za mnou jezdil, brzo ráno odjížděl ode mě až do práce a plno dalších věcí co pro mě dělá.
Co jsem si 100% jistá - je to, že kdybychom se vážně rozešli, hodně by ho to mrzelo a nesl by to stejně těžce jako já. Je to jedna z pár věcí, co mu opravdu dokážu věřit.
Pokud tedy pominu to, že mi lhal a tím narušil neskutečně mou důvěru, je tu další věc. A to je věkový rozdíl. Vím, že to zní tak, že mám růžové brýle. Ano možná je mám, i když to tak nevnímám, dokážu myslet rozumně. Jenže mám pocit, že je to vážně chlap pro můj život. Žiju sportem a on také. Společně vnímáme stejně například chod domácnosti a jiných důležitých věcí, které jsou nezbytné pro dlouhodobý vážný vztah. Prostě vím, že si s ním rozumím a měla bych i do budoucna. Chci s ním být, ale ta představa že mě bude jednou 25 let a jemu 40 let, nehledě na to, že má věk na děti už teďkom a bude muset počkat než si dodělám školu a až pak by mohl mít rodinu, z toho mám prostě pocit, že ho brzdím.
I když vím, že to nemyslel vážně, tak řekl, že v práci, ve které není moc spokojený a pracoval by jinde, je hlavně kvůli mě aby mohl se mnou být o víkendech. To mě taky znepokojuje aby byl v práci, která ho nebaví jen kvůli mě a trpěl tam. Prostě nevím jak tyhle věci prostě zkoulit dohromady abych neměla zase pořád jen myšlenky na tady to. Opravdu mě to trápí, furt myslet na takovéhle věci a nevyřešit si je, protože nevím jak. Děkuji popřípadě za nějaké rady.
Poslat SZ
A proč ti věk zatajoval, ptala jsi se ho na to? Ubral si proto, aby měl u tebe šanci? 
))
Galerie obrázků
