Učit dítě s těžkou dyslexií

Radu? Doučování, když nemá holka zájem, bych prostě buď odmítla nebo si ev. splnila povinný čas a hotovo.

Proč to píšu, doučovala jsem dceru kamarádky, taktéž dyslektičku, která neměla prostě zájem, taky proč.. přesně jak píšeš, měla na to přeci papír, tak nemusí.
Pravda je, že i přesto se holka dost naučila a celkově se ve škole zlepšila. Jenže za nějakou dobu mi došlo, že každé její zlepšení je spousta nervů pro mě a prostě mi to za to nestojí. Byla jsem napružená a sama sobě protivná, protože každý den jsem musela vynakládat tolik energie na sebeovládání, abych jí nevrazila pár facek. To ne protože bych byla tak agresivní, ale zkrátka protože pozitivní motivace nijak zvlášť nefungovala.
Ve výsledku mě ani to zlepšení nakonec nijak zvlášť netěšilo, protože snaha od ní žádná ani pak nebyla. Naopak pak začala podvádět , že neumí i když uměla. A proč? Kdyby se zlepšila příliš, už by se nemohla vymlouvat, že ona je přeci dyslektik.

Taková podmínka přistěhování a de facto házení vlastní zodpovědnosti na synovu přítelkyni není vůbec fér. Pokud se začne ve škole zhoršovat, začnou ti to tchánovci vyčítat, a přitom je nebude zajímat, že ty se snažíš. Proto bych doporučila si s nimi promluvit, než potíže nastanou. Samozřejmě opatrně a stylem, že práce s Aničkou tě těší, ale prostě kvůli její diagnóze vidíš obtíže, na které nejspíš sama jako nepedagog nebudeš stačit. Rodiče by měli problémy s postojem k učení konzultovat s Aniččinou třídní učitelkou, školním psychologem, eventuálně v pedagogicko-psychologické poradně, ale to musí udělat oni, ty to za ně nezařídíš. Je hezké říct, že mají hodně práce, ale dítě je pořád jejich! Radím ti dobře, řeš situaci, dokud dítě nepropadá a ty nejsi na pokraji vyhoření, protože to minimálně zničí tvůj vztah s přítelem.

vyučujete takové děti, abyste mi zkusily napsat nějaký tip, metodu apod..
Pro kazde dite je metoda uceni odlisna, bohuzel neexistuje nejaka univerzalni metoda.
Moje dvanactileta dcera je tezky dyslektik a zakladem je navsteva PPP, kde ji poradi techniku uceni, cvici se soustredeni atd., navrhnou postup a samozrejme vas pozvou i na kontrolu cca po trech az sesti mesicich v navaznosti na vysledky.Tohle je ovsem prace rodicu a rozhodne ne tvoje, nerikam, ze ji obcasne nemas pomoci, ale neni mozne prijmout hlavni zodpovednost za jeji skolni vysledky, bude to cesta do pekel, byt dlazdena dobrymi umysly.Dyslektik vyzaduje spoustu systematicke prace a predevsim aktivni zapojeni ditete, jinak to bohuzel nepujde.

Asi nebude moc hezké, co napíšu.. ale vybodla bych se na to.. tolik starostí a snahy ohledně dítěte, které ani není tvoje a rodiče na tebe jen přehodili své povinnosti..
Neříkám, že bych se o to nepokusila ve snaze zachovat dobré vztahy, ale pokud dítko je opravdu neochotné se něčemu naučit a navíc natolik nestandardní kvůli svému hendikepu, je to problém rodičů a nemají případně žádné právo ti cokoliv vyčítat..
Prokázala jsi snahu, ale je to nad tvé síly, rodiče by měli probrat možnosti s odborníky..

Jsem težký dyslektik a dokonce mě tenkrát doporučili přechod na zvláštní školu ale to naši nechtěli. U nás doma pomáhalo jedině výhružka toho, že pokud dostanu špatnou známku tak že dostanu na zadek a nebudu nikam smět. Měla jsem celou základku doučování s naší učitelkou češtiny. Jiný předměty byly v pohodě. Doporučila bych ti ten rozhovor s Aniččinejma rodičema a ať s ní zajdou do pedagogicko-psychologické poradny tam jim řeknou jak na ní.

Vstřícně a zároveň důrazně bych si s rodiči promluvila tak, aby u toho byli oba dva, přesně jak píše Easyway - než dojde k průšvihu. Oni nemají čas na své dítě, tak to hodí na synovu holku - tohle by se mě pěkně namíchlo. Ty tu malou žábu ze své pozice těžko k něčemu přoměješ (navíc když toho tak chytře zneužívá), hoď jim tu zodpovědnost zpátky, bydlení nebydlení.

Podle mě by si rodiče měli Aničku srovnat. Vážně nevidím důvod, proč bys ty měla skákat kolem desetiletého děcka a přesvědčovat ho, aby se milostivě začalo snažit. Doučování znamená vysvětlovat látku, výchovné působení do toho nespadá.

Keď má Anička papier, že je dyslektik, predpokladám, že bola v pedagogicko psychologickej poradni. Okrem toho, že tam deťom dajú papier, mali by poučiť aj rodičov aj dieťa ako sa učiť s touto poruchou a deti sú často v poradni ešte dlhšie sledované, aby sa zistil efekt. To, že by sa mali o to starať rodičia a že sú zaneprázdnení je jedna vec. Aničkin prístup môže súvisieť aj s tým, že sa jej rodičia nevenujú a tak odmieta pomoc od niekoho iného a prečo by vôbec niekto "cudzí" pomáhať mal, však? Vidím, že by si mala snahu jej pomôcť, len to nejako nejde. Existuje veľa kníh, kde sa môžeš dočítať typy a postupy napr. Dyslexie, Čtení a dyslexie, Mám dyslexii. Mám však pocit, že problém môže byť aj v motivácii, keďže Anička nechce, lebo má na to papier. Skús jej tú dyslexiu nepopisovať ako poruchu, chorobu, ale ako odlišný spôsob pracovania jej mozgu, ktorý pracuje inak ako u iných detí, a tak sa musí naučiť učiť inak ako ostatné deti. Možno práve v tom je problém, že jej to bolo interpretované ako choroba, že je hlúpa alebo podobne, čo vôbec nie je pravda.

Těžkého dyslektika, dysgrafika a pod., by měl vyučovat speciální pedagog, nejlépe logoped.
Pokud ji rodiče chtějí opravdu pomoci a připravit ji do života, pak by měla chodit do speciální školy.

Reaguji na True: Dítě s těžkou dyslexií a dysgrafíí zvládne i normální školu, jsem toho důkazem. Já měla ve škole při češtině speciální program třeba při psaní diktátů. A v jiných předmětech jsem měla na všechny testy o 5 minut víc. Je třeba aby se jí hlavně rodiče věnovali a nenechávali zodpovědnost na někom jiným.

Tak od doby, co jsem napsala deníček, tak se hodně věcí změnilo. Obě jsme onemocněly, a tak jsme zůstaly spolu doma na 2 dny. Během té "karanténní" doby jsem se snažila pochopit její styl myšlení. Teď se k ní chovám velmi kamarádsky, ale zároveň i autoritativně. Zatím se to vyvíjí dobře - sama příjde a donese mi knihu, že by potřebovala probrat to a tamto, protože tomu moc nerozumí. Když vidím, že má problém se soustředěním, snažím se látku odlehčit, aby se necítila nijak pod tlakem, to je ta "velmi kamarádská" stránka učení. Když si ale z toho začne dělat srandu, zvážním. Jeden den si sednu s rodiči a promluvím si s nimi, především o té PPP a taky budu chtít vidět, kde jí určili tu dyslexii, jak hluboko to sahá a nějaká specifika jejího stavu. Každopádně děkuji moc za názory!

Je prima, že se to zlepšilo. Každopádně ty nejsi rodič ani vychovatelka a nucení do učení by nemělo být na tobě. Ochota a trpělivost ano. Vím, že je to těžké. Brácha je dysgrafik a dříve mu učení moc nešlo. Ale mezi 7. a 8. třídou hodně vyzrál a teďka je moc chytrej a šikovnej. (i když písmenka se pořád pletou). Možná je lepší na takový dítě úplně netlačit at neztratí víru, že je šikovná a že to půjde. Podle mě s dyslexií jsou trojky parádní výsledek. Vlastně jakýkoliv, která není na propadnutí. Novinářka z ní asi nebude, ale to neznamená, že nenajde super práci ve které by byla úspěšná.