Bude to možná trochu delší.. ale vezmu to pěkně popořadě:
Měla jsem vztah, byli jsme spolu od mých 15ti let a ten vztah trval pět let. K jeho konci (rok před tím) jsem podvedla. Vyspala jsem se s někým jiným. Do dnes nejsem schopná si tohle odpustit a té viny toho že jsem zničila vztah se zbavit. Ten rok potom jsme se totiž pořád "hádali", slýchala jsem proč jsem tak zlá, že mu ubližuji co jsem to udělala, proč jsem taková atd.. on brečel, pořád mi psal jak se trápí a jestli se to někdy napraví. Snažili jsme se a zažívali hodně intenzivní chvíle, ale většinou jsme oba brečeli. Pak už brečel jen on a já koukala a připadala si hrozně bez citů. Byl to hrozný stav. Až jsem ten krok udělala a vztah ukončila. Čekala jsem nějaké bolestné prožívání, ale já to všechno utnula. Jen tak z ničeho nic, na jistotu jsem se úplně odřízla a už jsme se neviděli.
Řekla jsem si že žádný vztah nechci, ALE tři měsíce na to jsem se seznámila se současným přítelem a asi po dvou měsících jsem měla pocit, že jsem zamilovaná. To bylo v listopadu, kdy jsme spolu začali chodit. Byla jsem celá nadšená, chtěla jsem s ním bydlet atd.. ale pomalu a postupně se začaly objevovat vzpomínky a jakoby depresivní nálada ve spojitosti s ex.
Možná právě proto mám pocit že k současnému příteli nedokážu úplně cítit to pravé. Pořád si říkám, je to ono? nebo ne? Jaké je to skutečně milovat? Někdy se bezdůvodně stáhnu, např.když se nevidíme pár dní a pak se vidíme přijde mi trochu cizí nebo spíš jako kamarád. Ale to zase po chvilce přejde a většinou je to všechno v pořádku. Teď mi volal, abych zítra přijela dřív a když jsem řekla že nechci (nevím ani proč) řekl mi proč jsem na něj tak zlá a chladná. Obrečela jsem to...
Vlastně nevím co chci slyšet.. mám na srdci těžko a možná se chci jen vypsat, protože už si připadám jako blázen. Vím že bývalého nemiluji a vracet bych se nechtěla, to zas ne.. ale mám pocit že se ty vzpomínky vynořují čím dál tím častěji a kazí mi současný život ačkoli už je to skoro rok.