Když si přečtete mé předchozí deníčky, zjistíte, že jsem se rozešla s přítelem. Vím, že rozchody jsou a budou ale nějak se to na mě sesypalo a potřebuji radu, názory, prostě pomoc.
V předchozím deníčku píši, že můj přítel nebyl žádná výhra. Já to vím, resp. můj mozek to ví. Ale srdce ne. Vím, že je lepší, že jsme od sebe ale moje srdce to nechce pochopit. Vím, že se už nevrátí ale srdce chce, aby se vrátilo. Pořád na něj myslím, jako by mi sežral mozek.
Včera jsme si psali a nějak to probírali. Psal mi, že mě miluje, že mu chybím, trápí se, že se mu špatně usíná beze mě, že dokonce brečel ale pak dodal - že se nechce vrátit, že ve vztahu vyhořel a nechce být semnou. Že byl nešťastný a vystresovaný a že ho to přejde časem - že to je jen šok ze změny. Že by rád zůstal semnou kamarád a že mi přeje někoho lepšího, než je on.
On byl pro mě všechno i přesto, jak se choval. Chtěla jsem s ním mít rodinu a teď dělá v práci, jakože nic, že jsme spolu nikdy nic nezažili.
Vím, že je to trapný ale jsem zoufalá. Chtěla jsem si dojít k psychologovi - volala jsem třem a ti by mě vzali až za měsíc. Beru od mamky prášky na uklidnění ale stejně mi moc nepomáhají.
Ještě k tomu mám problémy v práci, zdravotní problémy a nemám žádné přátelé, jen rodinu.
Připadá mi, že jsem na všechno sama. Zklamaná a bez života. Přemýšlela jsem, jak dlouho to bude trvat než zapomenu na všechno zlé. Že jen přežívám a nic mě nebaví - nebaví mě ani ráno vstát z postele. Nebaví mě takový život v bolesti.
Poslat SZ
Galerie obrázků
