S přítelem jsme rok. První 3-4 měsíce byly krásné, považovala jsem to za zatím nejlepší vztah, který jsem měla. Potom se příteli stal v práci úraz a byl půl roku na nemocenské. Je mi jasné, že nemocenská člověka poznamená - po psychické i fyzické stránce (a tak se to stalo i jemu). Po celou dobu jsem se snažila ho podržet, podporovat ho a pomáhat mu. Ne, že bych se nějak předřela - mám svých povinností dost, ale dělala jsem, co se dalo. Myslím, že přítel si to uvědomuje, protože ne jednou prohlásil, že jsem na něj byla hodná a podpořila ho, když mu bylo nejhůř.
Podoporuji ho i v kariéře, kterou si přeje dělat a věřím mu, že může být úspěšný. On si ale příliš nevěří. MInulý měsíc mu nemocenská skončila a pořád říkal, jak to bude dobré, až mu skončí, že už si bude moci dělat, co chce a že budeme spolu a už nebude tak ve stresu atd.
Jenže ze zdravotních a i jiných důvodů (nebavilo ho to) skončil v práci, kterou do té doby dělal, takže je na pracáku. Je pravda, že od té doby, co je dospělý, tak na sebe celý život vydělával, takže to, že by byl nějaký nemakačenko, můžu vyloučit. Přes měsíc bydlí u rodičů, aby nedával zbytečně peníze za nájem, takže jsme teď od sebe daleko.
Teď se mu naskytla nabídka práce, která by ho velmi bavila a kterou by chtěl dělat. Problém je, že komunikace s nadřízenými enní zrovna taková, jakou on by si představoval, takže je hodně nervózní, pořád to řeší, nedokáže se chvíli uklidnit. Zatím tu práci nemá - prozkušují ho (nevím, na jak dlouho to bude), což ho hodně nervuje. Problém je, že si to vylévá na mě tím stylem, že se neustále rozčiluje a řeší to. Nerozčiluje se na mě, ale pořád dokola o tom mluví a v jeho přítomnosti se cítím špatně. Teď se vídáme pouze, když do daného města potřebuje kvůli tomu prozkušování (na pár dnů v týdnu) a jsme v bytě, kde hradím měsíční náklady já. Vůbec se nedá mluvit o nějaké romantice, pěkném vztahu atp. Jo, chápu to, má to těžké. Ale je děsný nervák a i když se něj pořád těším, tak to těšení opadne ve chvíli, kdy on zase začne řešit nějaké věci a je nervní. Říkám si, že až bude mít práci, tak se situace změní a všechno bude ok. Ale co když ne? Navíc nejde pouze o tohle, je tu víc věcí, které mě vadí. Mrzí mě, že nechodíme nikam ven, třeba do kina nebo si někam sednout, na výstavu a tak. Vím, že na nemocenské a na pracáku člověk nemá moc peněz, ale když na to přijde, za sebe bych si klidně zaplatila.
Myslím si, že on se snaží, ale pro mě by bylo daleko lepší, kdyby se prostě přestal tak moc nervovat. Nevím, co mám čekat, až se uvidíme znova, ale vím, že už nemám sílu najeho rozčilování, které pramení z nejistoty, tkerou má.
Vím, že partneři by měli sdílet dobré i zlé a podporovat se. Ale myslím si, že je někde hranice mezi tím, čím ještě partnera můžu "obtěžovat" a kdy už bych měl/a být zticha a své problémy (zvlášť, když jsou často nafouklé) si vyřešit sám/sama.
Tohle není jediné, co mě trápí, ale asi je to to nejpodstatnější.....
Napadlo mě, že to všechno možná moc řeším, že bych mu prostě měla říct: "Víš co, tak až budeš vědět, co a jak, a až se zklidníš, tak se budeme zase vídat.", ale přišlo by mi to moc kruté. Na druhou stranu vím, že ty lidi, na které by se rozčilovat měl (které způsobují to, proč se nervuje), na ty si nedovolí a je k nim hrozně milý. A odnáším to já...
Poslat SZ
možná je dobře, že jsi to zjistila už teď, takový člověk se asi moc nezmění, až přijde další krize, bude to zase to samé...
a sama budeš trpět? No hodně štěstí ve vlastní blbosti.
