Již zanedlouho se chystám na rok do Anglie jako au-pair. V červnu jsem řešila, co dál po střední a jelikož vysoká nevyšla, táta přišel s nápadem, že au- pair je dobré. Toho nápadu jsem se chytla a začala nad ním přemýšlet a pak i realizovat. Jak mě otec ze začátku hrozně podporoval, byl z toho nadšený, teď, ve zbývajících dnech do odjezdu je to s ním doslova peklo. Nejspíš si myslel, že to bude jako vždycky- hrozně rychle se pro něco zapálím, ale po čase mě zájem přejde. Ale tentokrát už jsem nejenom rozhodnutá, ale mám i vše domluvené a především zrealizované. Táta mě teď neustále přesvědčuje, ať zůstanu ten rok doma, že mi dá peněz, kolik si řeknu, doma mi nic chybět nebude.... Několikrát denně mi volá z práce, jestli jsem se nerozmyslela, snaží se apelovat na moje city, jak mi bude po rodině smutno, co budu dělat bez přátel. Dokonce to začíná vyčítat i mámě, proč mi to nezakáže. Každý den poslouchám, jak kvůli mě a mému odjezdu ani nespí, jak jsem bezcitná že místo toho, abych se starala o vlastní sestřičku, jedu dělat služku jiným...... Je pravda, že jsem vždycky byla taková tatínkova holčička, donedávna jsem si nedošla ani sama na úřad, ale teď se to ve mně všechno zlomilo, jak si připouštím, že budu bez rodičů, tak i přes to, že se v něčem nevyznám, raději si to vyřídím sama, přece mě teď čeká tolik věcí, které si budu vyřizovat už jenom sama.
Nejhorší je, že mi všichni tátu závidí, zaplatí mi co může, je před mými kamarádkami hrozný grand, všude pro mě jezdí, kupuje mi drahé dárky, dává až nepřiměřeně vysoké kapesné..... Jenže já teď z toho mám výčitky, jestli je vážně správné mu vůbec odporovat, když mě tolik podporuje....
Nejvíc se děsím cesty na letiště, myslím, že i tak budu dost vynervovaná, natož poslouchat celou dobu řeči, jak jsem zlá, že odjíždím....