Co dělat se zničeným sebevědomím?

To si tu určitě nikdo nemyslí Většina možná ví, jak se cítíš. Já určitě. A taky vím, že s tímhle se člověk těžko svěřuje někomu naživo, právě proto, aby si někdo nemyslel, že chceš politovat...a tyhle problémy mají naživo lidi tendenci podceňovat...něco jako: Co blbneš, tohle neřeš...a tak podobně. Ale ono je to mnohem složitější. A virtuální diskuze je k probrání takových problémů ideální. Navíc člověk zjistí, že podobně se cítí víc lidí.
Tak hlavu vzhůru a do boje proti nízkému sebevědomí!

Ahoj Červíku, z celulitidy a strii si nic nedělej, opravdu. Má je skoro každá holka. Já taky - strie na lýtkách se mi udělaly někdy když mi bylo 15, přibrala jsem tenkrát během jednoho roku asi 10kg, z počátku jsem se s tím trápila a koukala ostatním holkám na nohy, snažila se to všelijak zakrýt, kupovala jsem si speciální krémy, nosila dlouhé kalhoty, dokonce s tím zašla k doktorce, přemýšlela o odstranění laserem, a pak to nakonec vzdala. Když jsem se tehdy ptala svého kluka, tak říkal, že si to ani nevšimnul. No a to mám i celulitidu na stehnech, zadku... Myslím, že kluci to opravdu ani nevidí. Já víím, může Ti každý říkat, že to není vidět, ale Hlavní samozřejmě je, jak se cítíš Ty sama uvnitř. Malá prsa, no o tom mi chvilku vyprávěj, do svých 27 let jsem svým životem procházela s nulkami, a i přesto jsem se na to vše nějak povznesla. Nikdo není dokonalý a každý člověk má na sobě spoustu chyb, jde jen o to, jak se naučit ukázat své přednosti. Už to tu holky mnohokrát zmiňovaly, např. máš krásné vlásky, určitě se každý kluk, za tebou otočí už jen kvůli nimvěř mi. Pokud máš nervíky ze svých nohou, nos třeba krásné vysoké boty, v létě si vem sukni a sexy lodičky, klidně své nohy odhal, neboj se, dojdi si na solárko nebo použij levnější variantu - samoopalovací krém a Tvé nohy budou hezčí, strie a celul. méně viditelné; malá prsa zakryješ push-up podprsenkou, nebo zkus prášky add.bust, decolen - mě osobně pomohly - prsa se mi tenkrát zvětšily o číslo, ale z diskuzí tu dočteš, že ne na každého zabírají. Já to ale tak doposud s nimi řešila. Je pravda, že nejenom plastikou si své sebevědomí můžeš zahojit. Co se týče Tvého vnitřního pocitu, mě také pomohlo hrozně moc cvičení, začla jsem chodit na obyčejný aerobik a hle, najednou už nemám čas na smutné myšlenky, ba naopak, vždy po takovém cvičení se citím nádherně, že jsem pro sebe něco udělala, a že vidím postupně nějaké výsledky, i ta celulitida se malinko zlepšila

Holky jste opravdu supr je to pravda když jsem se snažila to s někým řešit osobně tak ze mě akorád udělali chudinku a řekli prosim tě co děláš??? To moc prožíváš tak jako jsem to tu měla ve vzkazu...Ale to my nepomůže, každej si myslí jak se chci asi politovat aspoň tak to na mě působí...Tak proto jsem se rozhodla napsat sem. Protože si myslím, že opravdu nejsem jediná kdo se trápí a tak to tady můžeme vyřešit a pořešit...A třeba si i pomůžeme.... No já furt přemýšlím o operaci prsou... Jelikož jsem macatá a nemám žádný prsa a po babičce mám velký hrudník...Tak že to vypadá strašně...Ale za prví se bojím, za druhý je to drahý a už vidím jak bude reagovat okolí.....Bojím se ale to mě taky hodně trápí nulky.

Já bych ti tu návštěvu psychologa doporučila. Jsi ještě mladinká a byla by škoda, kdyby sis ty nejkrásnější roky pokazila zničeným sebevědomím.

Pro dnešní mladou holku je strašně těžký vyrovnat se s tou mediální masáží dokonalých těl a obličejů. Píšu pro mladou holku, i když s tímhle může mít problém kdokoli. Vyzrálá ženská už ale nejspíš líp pozná své kvality, má víc zkušeností atd. Pokud se člověk potkává ve svém okolí s většinou lidí, kteří řeší svou vizáž, a vypadat dokonale je jejich životní náplní, aniž by v životě dobrovolně přečetli víc než pět knížek, může nabýt dojmu, že bez precizního looku nemá v životě šanci.

Cítit se dobře a být sám se sebou spokojený (líbit se sám sobě) je nutností, ale věř, že i kdybys vypadala sebelíp, ale nepracovala na rozvoji celé osobnosti (já vím, že to vypadá děsně školometsky), budeš se pořád cítit strašně prázdná. Časem stejně zjistíš, že kluk se na tvůj pěkný obličejík podívá rád, ale pokud si s tebou nebude moct popovídat, pokud mu nebudeš schopná nabídnout víc než jen hezkou postavu, trvalý zájem tímto nezískáš.

Vím, že jsi psala hlavně o pocitu sebe sama, ale ty problémy vznikají právě na základě konfrontace s okolím. Já sama bych ten "základ", o kterém tady někdo psal, nestavěla na vizáži, ale na tom, v čem jsi dobrá a co umíš. To bych se snažila rozvíjet a zdokonalovat. Tuším, že na kosmetické zdokonalování zatím nemáś prostředky, ale časem je nejspíš mít budeš. Řekla bych, že dnes může dobře vypadat téměř každá. Ale být FAKT DOBRÁ, to si každá nezaplatíme

Úryvek z knížky Ženy, které běhaly s vlky (ta knížka získala cenu za nejhorší překlad To ale nic nemění na tom, že to co budete číst by mělo být životní "motto" každé ženy):

Tělo je jako země. Samo o sobě je územím. Je zrovna tak zranitelné nadměrným zastavěním, dělením na parcely, nadměrným těžením a odebíráním vnitřních sil. Divoká žena nepřistoupí snadno na nějaké nové plány budování. Pro ni neplatí otázka jak vytvářet, ale jak cítit.
Prso ve všech svých tvarech má funkci cítit a živit. Živí? Cítí? Je to dobré prso.
Boky mají důvod být široké. Uvnitř se ukrývá saténová, slonovinová kolébka pro nový život. Ženské boky jsou rameny pro tělo nad nimi i pod nimi; jsou portály, měkkými polštáři, rukojetěmi lásky, místem, za kterým se ukrývají děti. Nohy jsou určené k tomu, aby nás přenesly, někdy poháněly; jsou to tahači, které nás pozdvihují, jsou anillo, prstenem k obejmutí milence. Nemohou být příliš takové nebo onaké. Jsou tím, čím jsou.
U těl neplatí žádné mělo by být. Otázkou není velikost tvaru nebo roky věku, protože u některých je to prostě jinak. Otázka pro divokou ženu však je, zda to tělo cítí, zda má správné spojení s radostí, se srdcem, s duší, se vším nespoutaným? Má štěstí? Může se svým vlastním způsobem hýbat, tančit, křepčit, kymácet a vlnit? Na ničem jiném nezáleží.

Zde je to co mám...
básně
velká stehna
malá prsa
a

tolik moc lásky.

A o tom to je, holky

i já mám hrudník široký jak chlap, když jsem někomu řekla, že mám přes prsa 90cm a přitom nulky, tak nikdo nevěřil. Pro mě plastika prsou byla vždy něco jako nedosažitelný sen, kvůli těm penízkům, a tak jsem to neřešila. Je fakt, že rok se s rokem sešel a já zjistila, že už si to mohu z finančních důvodů dovolit, začla jsem o tom koncem léta přemýšlet a koukat na net a sbírat info, koncem září byla konzultace a následně operace. S těmi malými prsy jsem si dovedla tak nějak představit žít, ale ten pocity, co zažívám ted pokaždé, když se kouknu na sebe do zrcadlla, se nedají srovnat...Je to pohádka. Bála jsem se také bolesti, výsledku, operace atd.. Ale když to vezmu zpětně, šla bych do toho pokaždé opět a zas a znovu..To už ale pomalu patří do jiného tematu. Já tě tady nechci přesvědčovat o svém názoru, to se každý musí osobně sám rozhodnout, zda-li do toho jít či ne. Jak už tu holky psaly, dnes už si nová prsa můžeš pořídit na splátky a vše jde . Reakce okolí může být různá, třeba o tom nemusí všichni přeci vědět, nejdůležitejší je jak se budeš cítit Ty! V dnešní době už se pomalinku plastické operace stávají ničím neobvyklýmDržím Ti palečky při Tvém rozhodování at už se rozhodneš jakoliv.

Souhlasím s tebou, takhle to má podle všech těch psychologických příruček být. Jenže mám pocit že praxe je jiná. Jsme ženské a chceme se líbit. A kór ve 20 letech. Když se samy sobě nelíbíme nebo když to moc řešíme, tak se uzavřeme do sebe a pak máme i zavřenou cestu k jiným úspěchům. Myslím že každý by měl zapracovat na tom, v čem cítí svůj hendikep. A jakmile se s tímhle srovná, může dál pracovat na dalších věcech.
Ono to jde stejně ruku v ruce, nedá se to asi nějak separovat...

S tím souhlasím

Tuto knížku mám doma na nočním stolku už několik let. A pořád v ní objevuju něco nového, je to taková moje ,,bible,,, pomáhá mi, vracím se k ní.

Ahojky červíku, tak já jsem na tom podobně. Moje sebevědomí je na nule, je taky pravda,že mi ho dost lidí sráželo a sebemenší poznámka mě dokáže vyvést z míry. šikanovali mě už ve školce, byla jsem ta tlusťoška. Na 1. stupni ZŠ se to také nezlepšilo, stala jsem se šaškem třídy a vyrušovala jsem nejvíc ze všech,aby se kluci se mnou bavili. Také jsem je podplácela sladkostmi. Proto se se mnou apoň někdo bavil. Poté jsem se přestěhovala do Prahy,tady se mi smáli kvůli brýlím, postavě a celkovému vzhledu. Opět jsem byla takovým šaškem třídy a nechala se dost ponižovat, třeba mě nutili napodobovat před 20lidma hvězdnou pěchotu. Vyhledala jsem psychiatra, brala jsem léky,ale po nich jsem dost přibrala,takže šikana neustala. Několikrát jsem změnila ZŠ. V mé poslední ZŠ to celkem ušlo akorát se mým spolužákem stal jeden klukem do kterého jsem byla zamilovaná. Kvůli němu jsem zhubla 13kg, koupila si kontaktní čočky a začala nosit pouze značkové oblečení. Předtím jsem nosila co dům dal a převážně od Vietnamců. Každé ráno jsem svému vzhledu obětovala dvě hodiny,ale byla jsem pořád nesebevědomá. On mě jenom zneužíval, chtěl po mě peníze a v té době byl panic,tak si to chtěl na někom vyzkoušet a já byla zrovna po ruce. Hrozně mě ponižoval. Řekl mi,že mě každý kluk bude akorát využívat a že nemám na tak pěkného kluka jako on a když jsem přišla v minisukni,tak říkal, že by slušela spíše nějaké hezké holce, Neustále mě terorizoval a schválně se líbal přede mnou se školní krasavicí. Je to už víc, jak 3 roky zpátky,ale furt na to myslím. Nemám žádné sebevědomí a věčně se před ostatními schazuji ve škole, pořád
opakuju jak jsem hnusná a že každá holka je hezčí než já. Přítel mi řekl, že když jsme se viděli poprvé,tak jsem se mu vůbec nelíbila a že chtěl v té době mít nějakou holku typu modelky. Což mi opět na sebevědomí nepřidalo. Říká, že jsem normální holka ani tlustá ani hubená. Ale já sebe nesnáším. Nenávidím svoje vlasy, oči, obličej s černými tečkami, svoji postavu a svoje neforemná prsa a žluté zuby. Nedokážu na sebe najít nic hezkého. Přítele jsem požádala,abych si moje fotky smazal ze svého profilu,že se na moji držku nikdo koukat nemusí, on se naštval a dlouho jsme se kvůli tomu hádali,ale nakonec jsem ho přinutila,aby to udělal. Navíc jsem hrozně nešikovná, včera jsem nastoupila v KFC a jsem hrozný kopyto. A vedoucí mi řekla,že na ní působím dost nesebevědomě.

pussydeluxe
Nevím jak přesně vypadáš, ale dle fotky v profilu máš super postavu, co by za ni spousta holek dalo. Zdá se mi, že všechny špatné zkušenosti, které máš s lidmi jsou kvůli tvému malému sebevědomí. Zkus nějakého dobrého psychologa, potřebuješ na sobě hodně zapracovat ještě po psychické stránce, působíš na mě, že se vůbec nemáš ráda a máš pocit, že si zasloužíš jen to nejhorší. Doporučila bych ti přečíst si knížku od Louis Hayové "Miluj svůj život", mám pocit, že je napsaná právě pro tebe. Držím ti palce, aby už to bylo jen dobré.

Chudobka
Já jsem už fotku v galerce měla, ale pak jsem si ji smazala, tak já ji vložím znovu pro posouzení. Jinak až budu mít cestu do knihovny,tak si tu knihu půjčím.

pussydeluxe
pussy, taky jsem to měla na základce peprný. Sice ne zas tak moc jako ty, ale na základce jsem měla hodně nepřátel. Jednak kvůli mému sluchu a také proto, že jsem byla "šprtka". Byla jsem klasická ošklivka Katty, měla jsem husté obočí, dlouhé vlasy až po zadek, nosila jsem rovnátka.... maminka mě zkrátka ukázala cestu ven, jak být pyšná na svoje sluchátka a že ostatní děti jsou blbci... a měla pravdu..
V 5. třídě jsem přešla na gympl a tam to nebylo o nic lepší. Se svými spolužáky jsem už 7 let a snažíme se spolu nějak vycházet. Některé spolužáky nemusím, někteří jsou zase fajn. Když jsem poznala svého přítele, tak mi jemně naznačil, jestli bych se nemohla začít líčit, že by mi to slušelo
Tak jsem šla ke kadeřníkovi, začala se malovat, od maminy jsem okoukala - jak se malovat, voněla jsem se (to už předtím také, ale teď jsem vybíravější)
Za chvilku mi bude 19 a občas nechápu tu změnu sama sebe, když se podívám na fotky, které jsou staré třeba 5 let. Postupně si prohlížím ten vývoj sebe sama...
Nedávno jsem na facebooku objevila svého bývalého spolužáka ze ZŠ, který mě šikanoval. Tak jsem mu napsala zprávu, jak se má a co dělá (čistě zvědavost)... a dočkala jsem se odpovědi: Hrozně ses změnila, nepoznal bych tě, je z tebe jiná ženská. A takhle jsme spolu v klidu pokecali
A teď si občas napíšeme....
Zkrátka, zkus na sobě najít něco, v čem jsi výjimečná (krásné oči, nohy, popř. nějaký ten handicap) a uvidíš, že Ti to hrozně pomůže.

Nepochopí všichni, možná jen Ti, kteří si už něčím podobným prošli, mluvím za sebe a ze své vlastní zkušenosti

Ahojky holčiny...To je přesně ono taky se cítím hrozně a čím jsem starší tím je to horší...Včera jsem o tom dizkutovala do večera s přítelem už neví jak by mi pomohl a já vím, že jestli si to nepomůžu sama (nanejvýš psycholog) tak už nikdo.Jen že mám strach že když si najdu psychologa, tak že budu jen strkat peníze a budu se mu akorád vypovídavat...jako mi to řeklo spousta lidí, že akorád se tam vypovídáš a jdeš domů...Blíží se jaro a já jsem na tom ještě hůř a hůř...je to těžký tady vypsat všechny pocity ale je mi vážně na nic....Ať se snažím jak chci je to bez výsledku...Už čtu knihu Jak mít sebe ráda....Tak jsem zvědavá jestli tohle se mnou hýbne...Jo holčiny je to těžký, moc moc a ten kdo to neprožívá vý *** o co jde a jak se člověk cítí...

Existuje něco jako schopnost empatie, víš?

Myslím, že se Ti tady všichni snaží poradit, povzbudit Tě. Psychologa dopředu odmítáš a nejspíš sama tušíš, že když to nezkusíš, těžko posoudíš. Holky psaly, ať se zaměříš na své přednosti, kterých máš jistě spoustu. Podle fotek jsi normání pěkná holka, která má spoustu času vyloupnout se ve velmi atraktivní ženskou.

Co Tvoje rodina? Máš sourozence? Jak ti Tě vidí?