Nevím co dál se svým životem

Budu muset kvůli kontextu říct, že všechno začalo v mých 13 letech, kdy jsem chtěla trošku zhubnout a na tom hubnutí a nejezení a denním cvičení jsem se stala natolik závislá, že se to zvrhlo v mentální anorexii, já zhubla za pár měsíců z 67 na 47 kilo při výšce 175cm. Nebyla jsem nijak extrémně tlustá, ale zpětně si uvědomuji, že se mi líbil zájem okolí (rodičů) a zároveň jejich strach o mě a to, že mám něco skvěle pod kontrolou a bavilo mě to prostě a řešila jsem si tím svoje tehdejší problémy, i když to zní šíleně. Skončila jsem na dva měsíce na psychiatrii, tam potom docházela ambulantně a bylo to ok. Pak jsem nastoupila na gymnázium, našla si přítele a byla jsem šťastná. V lehčí formě se to opakovalo v mých 18, to jsem ale zhubla asi jen deset kilo a jedla víc než tenkrát poprvé, kdy jsem skoro nejedla. Přešlo mě to samo, asi mi pomohlo i to, že jsem v té době měla přítele. Tříletý vztah ale skončil, když jsem se z naší vesnice předstěhovala do Prahy, kde jsem začala studovat medicínu. Nějak to vyšumělo, ten vztah nás oba přestal bavit.
První čtyři roky na VŠ jsem byla naprosto v pohodě, našla jsem si nové kamarády, měla jsem hodně učení, k tomu jsem si našla i práci na 20 hodin týdně, takže nic jiného jsem neřešila, ale mně to tak vyhovovalo, byla jsem opravdu spokojená.
Že se mi začíná všechno hroutit mi přišlo letos na jaře (o tom jsem tady v deníčku psala), kdy jsem si půl roku psala a scházela se se svým dávným kamarádem, který k nám z Ostravy často jezdil k jednomu z rodičů, myslela jsem, že z toho bude vztah, dost se to tak vyvíjelo, ale nakonec to z ničeho nic skončil - jak jsem se později dozvěděla, bylo to kvůli tomu, že dal přednost jiné. Vzpamatovávala jsem se z toho dlouho, ale přešlo to. Pomohlo mi to, že zrovna bylo zkouškové, musela jsem se soustředit na učení, a pak léto a já vypadla na měsíc daleko do ciziny. V srpnu jsem se vrátila a poznala nového kluka od nás z fakulty - oslovil mě sám, scházeli jsme se často, připadalo mi, že jsme si opravdu sedli, sám mi to i řekl, že mu připadám hrozně fajn, začali jsme spolu spát, všechno bylo super - ale opakoval se stejný scénář, skončil to, tentokrát jsem se nedozvěděla ani proč, prostě se mi přestal ozývat a na mou zprávu, jestli se chce vidět, mi jen odpověděl, že teď momentálně nemá skrz školu a práci čas (to bylo v pulce října, kdy se rozjela už škola..), ale připadá mi to, že to byla jen výmluva, protože je pulka prosince, už dva měsíce, a neozval se do teď vůbec, takže já prostě nechápu, proč za prvé to nemohl skončit na rovinu s pravým důvodem místo výmluvy, a za druhé, co vlastně tím důvodem být mohlo, co se vlastně takhle z ničeho nic stalo, když to oboustranně bylo super...sama tomu nerozumím, co vás napadá? Btw. v listopadu jsme se potkali na jedné fakultní party, kamarádka mi řikala, že po mě hrozně často koukal, ale když jsem se podívala já na něj nebo jsme kolem sebe šli nebo oba tancovali na parketé, tak šikovně dělal, že mě nevidí, takže jít za ním a chtít něco řešit mi přišlo hloupé...vypadalo to, jak když přede mnou prostě utíká.
No a třeba se vám to bude zdát jako blbost, ale tohle druhé fiasko v jednom roce způsobilo to, že jsem se z toho málem zhroutila.. já se do něj i za tak krátkou chvílu hrozně zamilovala a do teď mám pocit, že nikdy nikoho lepšího už nenajdu. Víte, já jsem docela labilní a všechno si moc beru..do toho jsem ještě musela fungovat ve v práci a navíc ve škole, my máme i průběžné testy a medina není zrovna lehká. Najednou toho na mě bylo moc, psychicky jsem na tom byla špatně, hrozně mě mrzelo, jak to s tímhle klukem dopadlo (já mám pocit, že mám na kluky hroznou smůlu a nechápu proč, myslím, že jsem docela chytrá a hezká, hodná, pracovitá, věrná, nejsem nějaká namyšlená slepice, ale prostě normální holka z vesnice, je se mnou sranda, jsem hodně extrovertní a nemám problém se seznamováním, ráda sportuju a cestuju, nechápu, proč jsem vlastně už pátý rok sama... ( ) no a já to všechno zase začla řešit za prvé cvičením, hubnutím a nejezením. Já vím, že mě asi nepochopíte, že si řeknete, že jsem slepice a dobrovolně si ničím zdraví, ale mně to hrozně pomáhá psychicky, mám pocit, že mi jde aspon něco a aspon něco mi vychází a aspoň na něco můžu být 'pyšná' a něco kontrolovat. Další věcí bylo to, že jsem vždy večer měla pocit, že se asi zblázním sama na koleji, chytla jsem se tedy pár kamarádek z mého města, které zde v Praze teď pracují, a začala jsem s nimi skoro denně obrážet party a začala jsem hrozně pít tvrdý alkohol a kouřit (já zapřísáhlá nekuřačka)...ale ten pocit opojení pro mě byl lepší než realita. Zájem kluků a cizinců na party mi asi i kompenzoval to, jak špatně jsem dopadla s těma dvěma klukama (ale žádný náhodný sex jsem neměla, do toho bych zase nešla, šlo mi prostě jen o ty party). Samozřejmě ráno jsem dostala vždy ránu na hubu, když jsem měla vstávat a fungovat, ale rozjela jsem se natolik, že jsem vyrážela každý den, pokaždé s někým jiným, na koleji se vždy najde parta na party.... Talže vlastně to celé dva měsíce vypadalo tak, že jsem skoro nejezdila domu, skoro nejedla, málo spala, hodně chlastala a zjistila jsem, že kouření mi pomáhá zahnat hlad, takže jsem se i hrozně rozkouřila. Začala jsem mít problémy s usínáním a dostala jsem od doktorky Neurol, který beru asi měsíc.
No a Praha je Praha a díky tomu to na pár víkendových tazích došlo i tak daleko, že jsem několikrát nedomítla ani nabízený kokain a pervitin. Najednou jsem si na tom připadala hrozně fajn, krásná, v pohodě, šťastná, vyrovnaná, spokojená, najednou jsem měla to, co jsem v realitě neměla. Já moc dobře jako skoro vystudovaná lékařka vím, jaká rizika (fyzická i psychická) to má, věřte, že opravdu NIKDY by mě ani ve snu nenapadlo, že se toho kdy dotknu, ale stalo se. Teď v týdnu jsem se toho všeho opravdu zalekla a přijela domů se z toho všeho vzpamatovat. Mám ale hrozný strach, že si ty drogy dám zase někdy dám. Vzhledem k tomu, že jsem propadla už i anorexii, mám pocit, jako bych měla k těm veškerým závislostem sklon a jakoby mě to tam táhlo a pokud takhle s něčím začnu, jako bych nedokázala skončit. Normálně za střízliva určitě ne, ale jakmlile mi propukne depka a dám si nějaký alkohol, tak jsem toho určitě zase schopná. Navíc můj děda byl hrozně těžký alkoholik, nevím, jestli ty sklony nemůžou být i dědičné..
Nemyslete si o mě prosím nic špatného, jsem z normální spořádané rodiny, sama bych nevěřila, co začnu vyvádět.
Teď jsou Vánoce a já mám pocit, jako bych už dál nechtěla žít. Pořád brečím, nic mě nebaví, mám pocit hrozného stereotypu, ničí mě, jak jsou všichni šťastní, jsou svátky klidu a pohodu, kterou já vůbec necítím, nemám kluka, už pět let, všechny moje kamarádky budou trávit Vánoční svátky /hory /vánoční výlety se svými příteli a já budu sedět sama doma nad neustálým učením, které mi už leze krkem. Škola mě baví, nechtěla bych studovat jiný obor, ale je toho na mě už moc a je to moc dlouhé. Cítím se hrozně sama a navíc mám hrozné výčitky z toho, co jsem tenhle semestr v té Praze vyváděla. Mám pocit, že to moje hubnutí se mi zase vymklo z rukou a ty drogy snad trochu taky. Jakobych se někde tam vzadu v hlavě těšila, až si to zase dám a všechny moje nynější problémy pujdou stranou a já se začnu cítit super....
Asi ani nevím, co chci slyšet, jen jsem prostě přijela domů, dopadlo to na mě a nemám se komu svěřit (asi sami uznáte, že říct tohle rodičům, dostanu akorát pár facek), tak jsem vám sem napsala. Budu moc vděčná, pokud to některá dočtete až sem a něco mi napíšete.
Hezké Vánoce.