Dobrý večer, težko se mi píšou tato slova, ale s manželem jsme se dostali do velké krize. Tato krize nás provázela od počátku vztahu nejdříve manželovi nebylo nic dobré, postupem času si dopisoval s milenkami prý pouze psal dnes vše popírá. Vždy dokázal přesvědčit mě i okolí že si za vše mohu sama. Pomáhala jsem mu starat se o jeho díte z předchozího manželství, domácnost běžela jak má i děti a on vždy přišel z práve a dokázal říct že nic nedělám a že jsem bordelářka ačkoli jsem dělala celé dopoledne jen aby byl spokojený :/ jsem na mateřské dovolené máme malé dítě. jde o to, že postupem času jsem viděla, že je výbušný vždy když jsem chtěla o něčem mluvit a on ne a to jsem mluvila milým t=onem utekl k rodičům a dělal ze mě blázna co s ním chce něco řešit když on ne utíkal tam tak často až i rodiče si začali myslet špatné věci, ve vztahu mě i uhodil , nadával denně jsem poslouchala vulgarity a ne jen tak ledajaké .
na druhou stranu působil charizmaticky, hezky, společensky a ve společnosti se ke mě choval úžasně. takže jsem si začala časem připadat jak kdybych za to skutečně mohla. Ale postupem let mi docházelo že je to jeho povaha, útěky k rodičům , nadávání za to že si mu vubec dovolím volat ... bylo mi to líto snažila jsem se i při mateřské pracovat aby na vše nebyl sám ale bral vše jako samozřejmost, kadá by se starala o jeho dítě z předchozího vztahu lítala by s ním do školy a na kroužky, každa i když má malé dítě by tohle vše dělala domácnost a ještě by mlčela a chovala se jak on si přeje. Postupem času se mi nadávky . jeho útěky a dělání ze mě blázna že řeším věci do noci když to nebyla pravda začali zajídat. Jinak už je rozvedený a má nevydařený vztah s dítětem.
Dostala jsem se do fáze kdy si dovolili jeho rodiče mi zavolat a když v noci odjel a mě to nebylo jedno volala jsem mu zvedla to nejdříve jeho máma poté táta a řekl mi že potřebuju psychiatra. To že se nám pletli do vztahu přes manžela jsem rozdýchávala to že mi manžel před nimi udělal několik scén abych vypadala jako blázen taky, ale že mi zavolá a řekne že potřebuji psychiatra ne. Zbalila jsem věci a odjela jsem za svými rodiči tentokrát ale všechny věci. Problém je že jsem těhotná a manžel mě nejdříve motivoval k tomu abych si dítě nechala vzít později že když budeme v pohode že mu nevadí. V době kdy jsem tu .. mi ignoruje telefony, vypíná si telefony chová se jako na koni nadřazeně .. řekl at se vrati maly domu a ze mohu s ním za tí se zasmál. Mám pocit že ke mě nemá úctu a že jeho chování ačkoli tvrdí že je není normální. Mám pocit že je to silná manipulace a nechce přiznat výbušnost a cholerizmus. Kdykoi se kdekoi urazil utekl mi .. v parku ve městě.. jen proto že něco nechtěl řešit byla jsem v centru někde s malým dítětem a bylo mu to jedno hlavně že vychladne.. takto se mi to stalo i na dovolené před známými dokonce když má něco řešit strká známým i telefon svým rodičům také.. přijde mi nevyzrálý a já teď nevím co dělat poznala jsem ho mladá a chtěla jsem s ním skutečně být napořád ale už se ve mě něco příčí navíc nevím zdamohu do této situace přivést dítě, když je ještě čas se rozhodnout .. mám pocit že si mě neváží .. opravdu je to extrémní situace snažila jsem se věci řešit snažila se komunikovat ale on nechtěl a vše stále sváděl na mě .. pár situací co jsem s ním zažila: facku, vezla jsem se do nemocnice těhotná sama jen proto, že nemohl přenést své naštvání, utekl mi na dovolené , nadával před svou dcerou, házel po mě hračky před malým, nadával a za vše si mohu sama... už se ve mě něco příčí vrátit ale nechci něco pokazit vzít malému tátu atd, ale nejde to si věčně nechat sypat popel na hlavu. přesvědčte mě někdo že jeho chování není normální ať partner dělá chyby nebo ne nejaké sebeovládání musí být
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Manželství
Poslat SZPodle mě si zakladatelka potřebovala postěžovat, ale nakonec beztak stejně nic neudělá, nezmění svou situaci připadá mi, že týrané ženy (jak fyzicky, tak psychicky) nejsou prostě schopné svého trýznitele opustit, protože jej přes to všechno neustále omlouvají a hrozně milují 
Galerie obrázků
Reaguji na Loen26:
Měla jsi odejít hned po prvním vulgarismu, nebo po první facce.
Takový člověk nezasluhuje, aby žil v partnerském vztahu, aby jsi mu vychovávala jeho dítě a aby jsi mu rodila další...
Je smutné, že ti na něm, i po tom všem, co ti udělal, stále záleží.
Myslím, že od něj stejně nikdy neodejdeš.
Tvé dítě si nezaslouží to, comu ty říkáš "rodina" - tou tvou nesmyslnou hrou na rodinu a omlouváním těch parapsychologických jevů, co se u vás doma dějí akorát zničíš děcku celý život, protože si z toho odnese trauma a pocit, že tohle je normální. Není.
Když tě ani to nevyhecuje k tomu, abys svůj život řešila a nesvalovala vše na těhotenské emoce, tak ti fakt není pomoci ...
Cituji dadabus: co se u vás doma dějí akorát zničíš děcku celý život, protože si z toho odnese trauma a pocit, že tohle je normální. Není.
To je pravda, bohužel děti tohle odnesou nejvíc žena pořád omlouvá chlapa, není schopná od něj odejít a vůbec si neuvědomuje, jak je to od ní vlastně sobecké vůči těm dětem sama pocházím z prostředí, kde bývalo a pořád bývá dusno a není to nic příjemného a následky to na mě určitě zanechalo, bohužel...
Pryč od něj, bude to pořád to samé a nejspíš se to bude i zhoršovat. Pokud s ním doteď jsi, můžš si za to sama. Žiješ se sociopatem. Máme něco podobného ve svém okolí a argumenty obou se nedají poslouchat.
Tohle není "velká krize", jak píšeš (to je masakr). Evidentně byl takový vždy a nechápu, že jsi se nechala oplodnit podruhé. Argument, že nechceš vzít dítěti tátu neobstojí. Jeho otec ho může přeci úplně normálně vídat (v případě zájmu, samozřejmě...). Musíš být uzlíček nervů - což se zcela jistě promítá i do Tvých nálad, které dítě vnímá. Holky vše napsaly a já souhlasím. Víš co, každá změna (ať už pracovním či v osobním životě) přináší obavy a určitý strach z toho nového, co nastane. Ale být Tebou, tak mám strach z Tvého povedeného chotě a z jeho rodiny. Tyhle deníčky jsou vyloženě lahůdka. Rozvod - nic jiného nepřichází v úvahu.
A k těhotenství: děti jsou nejen radost, ale i velká starost. Jedno už máš, tak asi víš. Na Tvém místě bych se do druhého moc nehnala, ale na misku vah si to musíš položit sama. Hodně štěstí.
Jednou jsi už deníček zakládala pod jiným nickem a nejspíš se ti nelíbily odpovědi, ale nevím, cos čekala - rady, jak ulahodit manželovi, aby se k tobě choval líp? Můžeš založit i dalších 10 a odpovědi budou stejné - je to psychopat a ty máš sakra štěstí, že tě sám odhání a nenutí tě s ním zůstat. Každá normální ženská by přemýšlela, jak se ho co nejrychlej zbavit, ne aby si tady ještě stěžovala, že s ní nekomunikuje a odhání ji.
Pokud si tohle neuvědomíš, není ti pomoci.
Ty máš vážně jako pocit, že si tě neváží? Ty máš pocit? 
Prosimtě přečti si, co jsi napsala! Tohle snad není možné. Neváží si tě, to není pocit, to je fakt. Hned na začátku píšeš, že jemu nebylo nic dobré a ty si ho stejně vezmeš a uděláš si s ním ještě dítě, kterému nechceš vzít tátu? Promiň ale to se taky může stát, že bude agresivní na to dítě. Ty si prostě nevážíš sama sebe a namýšlíš si, že to bude dobré. Nebude to dobré, tyhle lidi se nemění. Divíš se, že ti to vytípává, tak samozřejmě, když dolejzáš. Má tě úplně na háku a podle mě si to i užívá. Tady jsou rady zbytečné, jsi jedna z těch, které dokáží brečet a ne s tim něco dělat. Upnula jsi se na chlapa, který za to vůbec nestojí a není to kvalitní partner a pochybuji, že to bude kvalitní otec.
Nevím, jestli tě něco přinutí ho opustit, ale napíšu ti zkušenost dnes již dospělého člověka, který naprosto totéž zažíval jako dítě u svých rodičů. Moje nejranější vzpomínka z dětství je asi ze čtyř let, sedím zavřená v pokojíku, zády opřená o dveře, můj o dva roky mladší bratříček opřený o mě, oba brečíme, protože v obýváku nám otec mlátí maminku. Hele povím ti to tak, děti tohle hrozně moc vnímají, byli jsme neusmívající se, zasmušilí děti. Nikdo o té situaci doma nevěděl, mamka to tajila, my jako děti zase nevěděly, že to není normální a měly bychom to někomu říct. Když mi bylo sedm, něco se v mamce zlomila a dostala sílu svěřit se a s otcem se rozejít, následně rozvést. Víš jaká byla první reakce pětiletého brášky, když nám tehdy maminka přišla říct, že tatínka s námi už nebude bydlet? - "To nevadí maminko, aspoň už tě nebude bít."
Zůstali jsme sice jenom tři, ale konečně jsme měli klid. Otec o nás jako o děti nepřišel tím, že se rozešli, ale tím, jak se choval potom. Takže to, že od manžela odejdeš, neznamená nutně, že syn o svého tátu přijde. Maminka měla zájem na tom, abychom se s ním stýkaly, on nechtěl, když se po několika letech rozhodl, už jsme nechtěly my.
Moje mamka to trpěla dlouho, sama se narodila do šťastné rodiny, chtěla ji i pro nás. Až zpětně si uvědomila a uznala, že od otce měla odejít mnohem dřív. Snášela tohle jeho chování tak dlouho, že se po rozchodu zhroutila a byla jí diagnostikována maniodepresivní psychóza. Celý život už musela být pod prášky. Ale když se nemoc podařilo dostat do nějakých únosných hranic, tak jsme se jako tříčlenná rodina měli moc dobře. Měli jsme se rádi, doma nikdo nikoho nebil a nikdo na nikoho nekřičel. Skvěle nám nahradila oba rodiče a kamaráda zároveň.
Jsem šťastná, že jsem se na něco podobného nemusela koukat déle, v pubertě už bych to určitě nevydržela a otci asi něco udělala. Vem si z toho co chceš, ale prosím, když už nemyslíš na sebe, mysli aspoň na svého chlapečka. Ten v tomhle prostředí bude trpět nejvíc.
Reaguji na Minnie18: myslim že lépe jsi to nemohla napsat, a hlavně pravdivě. Musim uznat že jsem mela až slzy v očích.
Cituji onsall: myslim že lépe jsi to nemohla napsat, a hlavně pravdivě. Musim uznat že jsem mela až slzy v očích.
souhlasím
S takovým mužem už ani den života
vložilo se dvakrát
Tady je odkaz k tématu
(moderátorům: nemohu za to, že v odkazu není diakritika...)
