S přítelem jsem rok a půl, od začátku byl on ten "zamilovanější" a já byla ta, co měla kluka poprvé. Teď zpětně si uvědomuju, že z mé strany to žádná velká láska nebyla, přesto jsem byla zamilovaná.
Ani nevím, jak to všechno napsat, ... asi půlrok se hádáme, já jsem náročná, tvrdohlavá, ale přesto naprosto měkká. Doslova jsem mu u sebe zařídila mamahotel, kde se o nic nestará, má navařeno, vypráno, má se líp jak u maminky. Ale zvednout s prominutím p*del a jít třeba umýt nádobí, vyluxovat to né. Ani ho to samotného nenapadne, že by mohl udělat něco navíc, než jen to, co se mu řekne. (Neříkejte mi, že je takový každý chlap, protože vím, že není.) Dost mě tím vytáčí, že v podstatě mu hraji jeho matku a když už dojde na hádku, tak se omlouvá a neví za co.
Zrovna v tuto chvíli, kdy píšu tento deníček, o kterém jsem si myslela, že já nezaložím, si píše se svou dlouhodobou kamarádkou o tom, jak by ji rád viděl, jak by bylo super se sejít a VÍ, že zítra odjíždím k rodičům...
V hlavě už mi koluje nespočet myšlenek, že už dlouho nejsem šťastná, že ani nevím, kdy jsem s ním opravdu byla. Vždy, když už skoro vyměknu a říkám si "jo, bude to dobré", tak zjistím něco nebo udělá něco, z čeho mám v hlavě guláš.
Mám před státnicemi a do srpna máme smlouvu na studentském bytě. Kdyby jeden z nás odešel, zvýšila by se měsíční částka o 1000,- a vztahy, které jsou tady už tak dost napjaté by se úplně vyhrotily, proto už mám v hlavě hnusnou myšlenku toho, že to tu s ním vydržím a v srpnu bude "ahoj".
Já prostě nevím, co mám dělat a potřebuju nějaký nezaujatý názor, nebo kopanec od vás.
(Pro upřesnění: já 22 let, přítel 25)