Kdykoliv jsem s jiným klukem, vidím bývalého

Nedávno jsem se rozešla se svým bývalým přítelem, se kterým jsem byla přes rok. Moc jsem ho milovala, vlastně jsem nikoho ještě takhle intenzivně ráda neměla. Rozejít jsem se s ním spíš musela, než že bych chtěla, nebylo jiné východisko, nechoval se hezky, nedalo se to trpět, po pár předešlých chvilkových rozchodech se stejně nikdy nic na jeho chování nezměnilo a já musela jít sama proti sobě a ukončit to. Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou cítím ještě teď obrovskou bolest, jsem dost citlivá, chybí mi, strašně moc, ale vím, že spolu být nemůžeme, myslím, že si jednoduše zasloužím víc. Začala jsem se od té doby poznávat s novými lidmi, začali mi psát kluci, s jedním jsem se poznala víc a před třemi dny jsem byla u něj doma. Jen tak, venku pršelo, udělal mi kafe, koukali jsme na filmy a celou dobu si jen povídali. Věřím, že od toho čekal víc, ale já nejsem schopná absolutně ničeho - a to je přesně ono, to, čemu v sobě samotné absolutně nerozumím, co mě trápí a co bych chtěla zničit a změnit. Nejsem schopná dát někomu "novému" pusu, neumím si představit, že bych se s někým novým vodila za ruku, natož se s někým například vyspala. Možná by mi to na jednu stranu pomohlo, ale já to nedokážu. Vidím pořád jen bývalého. I když jsem byla u toho kamaráda doma, viděla jsem ho tam stále "s námi" a hlavou mi lítalo, co by na to asi řekl, kdyby mě viděl u někoho jiného doma. (Přitom - to mi může být dávno už úplně jedno a je to čistě jen moje věc - to já všechno ale dobře vím..) Představovala jsem si, jak tam leží místo kamaráda on. A vůbec - kdykoliv na mě, kdekoliv sáhne nějaký kluk, podívám se na jeho ruku a představuju si, jak mě drží ex. A vzhledem k tomu, že si jeho ruce dost dobře pamatuju, tyhle, co na mě sahají, jim nejsou vůbec podobné, je mi z toho zle. Je mi zle z jakéhokoliv dotyku cizího kluka, opravdu nepříjemně, mám vnitřní výčitky a je mi okamžitě smutno, vzpomenu si rychlostí světla na něj a mám po náladě. Užírá mě to, bolí, ale je to uvnitř mě a já to ze sebe za Boha nemůžu vyhnat. Přijdu si strašně zraněná a mám pocit, že se vůbec nehojím.Prostě můj ex je jediný, komu bych dovolila na mě sáhnout, dělat se mnou všechno, jen on. Ostatní se mi příčí, dalo by se říct, že mi to přijde možná až "nechutné". Dost mi to vadí, protože sama sebe připravuju o hezký, nový a možná i lepší chvilky, než jsem zažívala s ním, možná odmítám někoho, kdo by mi dal dávno mnohem víc, ale nedokážu to. Vážně přes to vlak nejede. Neumím si představit nikoho jiného. Představa sexu s někým jiným nepřipadá absolutně v úvahu. Nevím, co mám dělat. Pořád se uklidňuju tím, že to chce čas, že čas je nejlepší lék. Stále ho miluju a strašně se bojím, že ještě dlouho budu, že budu pro ostatní ještě hodně dlouho nedostupná, zbytečně nedostupná. Mám strach, že mě to nepřejde, nikdy se mi tohle nestalo, po žádném z předešlých rozchodů, ačkoliv jsem zažila mnohem delší vztahy. Jak dlouho to bude ještě trvat? Kdybych aspoň cítila, že je bolest ve mě týden od týdne slabší a slabší, ale není, vůbec a možná bych řekla, že i naopak. Stalo se to některé z Vás? Přijdu si trochu zoufale a uvítám každý názor a radu, dost mě to trápí. Předem děkuji za odpovědi..