Nevím úplně, jak to formulovat, tak to napíšu stručně. Je mi 21 let a jsem studentka VŠ, skoro před 2 roky jsem se zamilovala do kluka (24), který se mnou chodil do školy a já ještě každý týden musím chodit k jeho rodině domů na konzultace, kvůli škole. Ze začátku jsem měla pocit, že by měl i zájem se mnou chodit, nebo se třeba jen kamarádit a říkali mi to i lidi z okolí, ovšem já pitomá jsem předstírala jako, že pro mě neexistuje. Přitom se mi celkem i líbil, dnes bych si dala pár facek. Nicméně měsíce plynuly a my jsme se ani jeden neodvažovali na sebe promluvit, skončil letní semestr a začali prázdniny, to jsme se viděli jen párkrát na ulici (bydlíme ve stejné vesnici). Vždy mi připadal, že se hodně stydí a netroufne si na mě (červenání, udržoval si větší vzdálenost, v mé přítomnosti koktal). Ovšem nechápu proč kluk, co má spoustu kamarádů a kamarádek si netroufne oslovit obyčejnou holku. Nejsem žádná barbie, ale ani se nepovažuji se za ošklivou, prostě jsem takový ten vzhledový průměr. Jsem chytrá, ale né šprt. Můj hlavní problém je, že na první pohled můžu připadat lidem namyšlená, ačkoli nejsem a přátelé, co mě znají by mě nikdy za namyšlenou nepovažovali.
Bohužel jsem i já dospěla do bodu, kdy se stydím mu něco říct a obojím se, že kdyby mě odmítl, tak skončím někde na psychiatrii. Snížila jsem se i k tomu, že mu prohlížela jeho fotky na internetu. Připadám si jako blázen, zrušila jsem si i Fb, když mi nepřijmul žádost.
Nevím, jak na něho zapomenout když se s ním musím skoro každý týden setkat. Studuji architekturu na ČVUT a matematika je pro mě nepochopitelná od základky, takže ty konzultace potřebuji, jeho babička je bývalá profesorka a za doučování nemůsim zaplatit moc peněz jako bych platila jinde. Právě i ona mi před rokem řekla, že se mu líbím a jeho rodiče se ke mě chovají skor jak kdybych patřili do rodiny.
Chápu, že je celkem divné, že když se s někým stýkám 2 roky a on na mě nedokáže ani promluvit nemusí mít zájem. Hrozně mě ubijí, že jakmile jsem sama nedokážu myslet na nic jiného než je on, vždy jsem byla trémysta a teď se ani nebojím, že bych třeba neudělala zkoušky nebo nenapsala dobře test. Zbavila jsem se tedy všech jeho fotek (v mobilu), co jsem měla a přestávám si ho teď všímat. Ovšem nějaká část mě si dává naději.V životě se řídím slovy: nikdy se nevzdávej, platí to i tady? Nevím asi jsem jen naivní holka, ale já prostě cítím, že mu nejsem lhostejná jen se mě prostě stydí a má ze mě respekt. Mám také strach, že i kdyby jsem si někoho jiného našla, tak na něj nezapomenu a pod povrchem k němu budu stále něco cítit.
Máte s něčím takovým někdo zkušenost?
Co by jste mi poradili?
Jen ještě poznamenám, že on žádnou zkušenost se vztahy nemá a za celou tu dobu se s nikým ani na sešel, takže to neberu tak, že by si se mnou jen hrál.
Díky případně za odpovědi!
Poslat SZ
, pomineme-li fakt, že 24-letý kluk, co nemá žádné zkušenosti a stydlivostí koktá asi moc velké terno nebude .... no, dobrá, studuješ architekturu - třeba si myslí, že jsi na něj moc chytrá, tak jej budeš muset přesvědčit o opaku 
Galerie obrázků
. 