Jak na sobě nenechat dříví štípat

Dřív jsem byla taky hodně neprůbojná, kdykoli po mě někdo něco chtěl i když to bylo něco co se mi nelíbilo, nedokázala jsem odmítnou, bála jsem se jeho negativní reakce, atd, atd... Celkově jsem se bála na cokoli reagovat aby to nemělo nějakou negativní reakci okolí.

Postupem času mě to tak nějak přestalo bavit a začalo mě to štvát, prostě se ve mě něco zlomila, ani nevím jak to přišlo Možná to chce jen trošku zapracovat na sebevědomí. A nebát se reakcí ostatních když například něco odmítneš atd...

Taky se mi stávalo, že jsem nevěděla co říct, jak reagovat.
Pak jsem jednou v němém úžasu hodila jedno obočí nahoru, lehký náznak úsměvu a pohled zpět do monitoru (bylo to v zaměstnání, jestli nemůžu být v pátek do 22:00).
Automatická reakce, abych to rozdýchala, že budu hnít v práci do noci. Nevěděla jsem, co říct.
Protistrana si to vyložila jako "si dělaš pr...?!".
Používám na vykolejení dodnes. Dostane se mi trošku času sesumírovat větu a nepískat hlasem.

Tomu se říká asertivita - to je něco na půl cestě mezi pasivitou a arogancí, co by měl ovládat každý. Knížek je o tom docela dost.
Nepíšeš, co konkrétně řešíš, ani kolik je ti let - takže se na to nic víc nedá napsat. Pokud je ti kolem dvaceti, tak z toho vyrosteš. Pokud jednou tolik, tak je to asi něco se sebevědomím, ale pravděpodobně ti to už zůstane - každý z nás má nějakou povahu a každý ji má jinou, nelze to lámat přes koleno a hrát si na něco, co ti není vlastní.

Bývala jsem dřív taky takového podobného rázu. A taky mě to štvalo. Ale život tě prostě donutí - s věkem přijdeš na to, že prostě nejde věčně nechat si **** na hlavu a začneš s tím něco dělat. Čím víc jsi v kontaktu s lidmi a řešíš s nimi různý situace (např. v práci) tím dřív se otrkáš. Ale je fakt, že otrkat se asi nedokážou úplně všichni.

Taky doporučuju asertivitu... s tím, že já si myslím, že asertivita je hlavně přirozenost a dostatečná sebedůvěra. A jo, ani určitá arogance není na škodu - nepřehánět to s ní, ale na druhou stranu si uvědomit, že ti v podstatě každej může políbit pr... Já osobně pokaždý, když mám sklon se zamýšlet nad tím, jak mě kdo hodnotí, se zároveň sama sebe zeptám, jestli tomu dotyčnýmu nějak zvlášť záleží na tom, co si zase já myslím o něm (a dojde mi, že je mu to jistě naprosto kdesi...).
Taky bych řekla, že to bude souviset s věkem. Čím je člověk starší, tím má větší odstup a nadhled a tím míň mu záleží na tom, jaký názor na něj mají ostatní. Nějaké pozdější vyříkávání bych neviděla jako dobrý způsob. Pokud nemáš co říct hned, tak to nech radši plavat. Buď budeš dostatečně rázná, příp. drzá hned, nebo radši nikdy. Takové ty vysoustružené odpovědi několik dní poté působí akorát trapně (tj. musela ses připravit, protože neumíš reagovat hned).
Hlavně tomu nech volný průběh. Jestliže jsi neprůbojná a plachá, tak prostě taková buď, nenuť se do nějakých drsných odpovědí. Každý je nějaký, a ty jsi prostě takováhle. Lidi tě stejně nebudou víc respektovat, když na ně budeš řvát nebo se s nima hádat. Respekt si získáš právě jenom tím, že budeš sama sebou, budeš přirozená a budeš se chovat právě tak, jak je ti to přirozené - i když to bude "hodná holčička". Klidně na sobě nechej to dříví štípat, protože aspoň zjistíš, kdo to s tebou jak myslí - ten, kdo za to stojí, na tobě nic štípat nebude, i kdyby si to mohl dovolit, a ten, kdo to dělat bude, ti stejně za podobný úvahý nestojí, toho pusť z hlavy.