Strach

Mám dojem, žes sama sobě nedovolila mámu pořádně obrečet. Chtěla jsi zůstat statečná - pro svýho tátu a pro zdání, že se vlastně nic nestalo, že život může být jako předtím. On ten život bude zase dobrý, ale stejný už nebude, nemá cenu to předstírat. (A může být i lepší než dřív. Máma je máma a nikdo ji nenahradí, vždycky ti bude v určitých chvílích chybět. Ale tvůj život je o tobě, ne o někom dalším.)
A ty tvoje nezpracovaný emoce se prostě někde projevit musejí - u tebe v noci, probouzejí se v tu dobu stejně jako netopýrci, které miluješ. Netopýři jsou noční tvorové, stejně jako tvoje bolesti, kterým dovolíš jenom v noci, když to nikdo nevidí, aby kolem tebe lítaly. Nesnaž se chovat tak, jak si myslíš, že by ses chovat měla, příp. abys ochránila někoho dalšího. Chovej se tak, jak se ti zrovna chce. Jestli se ti chce hystericky rozbrečet kvůli smrti mámy, tak to udělej. Jestli máš pocit, že se na pár dní zhroutíš, když si to všechno uvědomíš a připustíš, tak si to klidně dovol - je lepší něco takovýho prožít na pár dní, než se jednou dostat do depresí z toho, co v tobě bude zůstávat. Člověk si musí některý věci hodně obrečet, aby se od nich mohl odpoutat a jít dál.
Je moc hezký, že más se svým tátou takový vztah. Ale nemůžeš ho chránit za cenu toho, že budeš sama sebe ničit. Pobrečte si klidně spolu a pak si řeknětě, že co se stalo, už se stejně nedá změnit, a že vám máma chybí, ale vy budete pokračovat dál. Ale hlavně v sobě nic nedus. (Možná v sobě něco dusí i tvůj táta). Dej svým pocitům volný průchod, nebo si v sobě jednou díky těmhle nezpracovaným věcem vypěstuješ něco moc hnusnýho... ať už to bude cokoliv - po stránce fyzické, psychické, emoční...

Ahoj,
souhlasím naprosto s mau-mau. Stále v sobě maminčinu smrt dusíš, nenecháš to vyjít ven. Nedělej to, co si myslíš, že od tebe okolí očekává. To jsou nároky, které si na sebe vytváříš ty sama. Spousta lidí ti po tom všem jistě řeklo, abys byla silná. Ale já ti poradím něco jinýho - Dovol si být slabá tak dlouho, jak to budeš potřebovat. Nebude ostuda, když maminku opláčeš, když nebudeš věčně usměvavá a optimistická. Když budeš mít týden, měsíc, půlrok, rok blbec...On neexistuje žádný přesný návod, jak se s takovou ránou vyrovnat. A určitě si teď říkáš, co ona o tom ví. Maminka mi zemřela před dvěma a půl roky, v podstatě ze dne na den, bylo mi 19. Moc dobře vím, co cítíš. Jak moc to bolí. Že je to něco, co nikdy nezměníš, a že tě to strašně užírá. Taky jsem myslela, že to nikdy nepřejde, že už to nikdy nebude dobrý a ta díra v srdíčku už se nezacelí. Měla jsem hodně černý myšlenky. Víš, máš tu výhodu, že táta je a funguje. Já tátu neměla od sedmi, protože o to prostě nestál. Po maminčině smrti se naše cesty na chvíli setkaly, kvůli bráchovy, který byl ještě nezletilý. Ale cestu už jsem si k němu nenašla a po čase zjistila, že ho ve svym životě prostě nechci a bez něj mi je líp. Za dva měsíce po tom všem hroznym jsem odmaturovala a najednou se všechno změnilo, nic nebylo jako dřív a já se topila, nevěděla, co s životem. S otcem v jedný domácnosti jsem žít nedokázala, tak jsem se sbalila, přestěhovala se s kamarádkou přes půl republiky a rozhodla se začít jinde. Půl roku jsem byla hodně špatná. Mezi lidma to ještě šlo, ale když jsem o víkendu zůstala na bytě sama, probrečela jsem ho hystericky skoro celý. Vážně jsem myslela, že už nikdy nebudu šťastná. Abych to zkrátila..po pár měsících v novym městě jsem poznala přítele, kterej byl tak úžasnej a tolerantní a všechno se mnou přečkal. Trvalo to dlouho, byly to chvíle, kdy jsem se sama o sebe bála, brečela jsem tak, že jsem se skoro nemohla nadechnout...jednou jsem nalistovala v kalendáři datum, který ukazovalo, že už je to rok. A najednou bylo všechno "dobrý". Jako by se to ve mně uzavřelo. Víš, máma ti bude vždycky chybět. Budou dny, kdy se zasteskne tak moc, že to půjde ven. Zrovna předevčírem jsem v rámci stěhování vyklízela věci a našla nějaký papíry po mamce, text psaný jejím písmem. Zamrazilo mne, začala jsem bulet, jak kdyby se všechno stalo včera. No co, poplakala jsem si, zapálila svíčku a pak šla dál. Ale věř, že těch dní bude čím dál méně a nebudou nastávat tak často. On čas je opravdu nejlepší lék. Ale musíš tomu pomoct a přestat si hrát na siláka. Nehraj divadlo. Dělej to, co potřebuješ, aby se ti ulevilo.

Taky mě bude vždycky mrzet, že jednou neuvidim mamčiny slzičky dojetí na mý svatbě, hrdost v jejích očích na promoci, že moje děti budou ochuzeny o tu nejlepší babičku. Ale zároveň jsem šťastná, že tu byla v den, kdy jsme spolu vybíraly plesové šaty na můj maturiťák, že jsem ji měla. Jiný lidi mají rodiče třeba do padesáti, ale vztahy za nic nestojí. My měly to štěstí mít rodiče, který nás miloval a dělal vše proto, abychom byly šťastné . Ale ony tu vždycky budou, dívají se a vidí. A tvoje maminka by chtěla, abys šla dál. Vím, chce to čas . A držím palce, aby tatínek byl v pořádku. Zasloužíte si už trochu klidu.

Tímto tento román končím , jen jsem ti chtěla ukázat, že můžeš být zase šťastná. A to taky budeš. Jsi mladá a máš ještě moc hezkýho před sebou. Bude líp, neboj .