Bydlím stále sama, protože jemu se do společného bydlení asi nechce - přitom si myslím, že jsem poslední člověk na světě, který by ho někde uvazoval a organizoval.
No, ale v pátek večer jsem onemocněla na zánět močáku (na kterém se hodně podílely naše společné chvilky...), napsala jsem mu v noci i že mám hrozné bolesti. Jsem zvyklá ho nezatěžovat, aby si tedy užíval mládí, když to potřebuje.. takže bylo pár smsek - nic vyčítavého. On měl v plánu jet druhý den k rodičům na víkend, no ale prostě ani mi nenabídl, že by mě vzal k doktorovi (o tom, že ani nemůžu vstát z postele nevěděl), nebo se prostě zeptal, jestli jsem v pořádku/ nabídl, že se mnou zůstane doma. Nebýt rodičů, tak se na pohotovst snad neodplazím..
O pohotovosti jsem mu napsala až v sobotu odpoledne a v neděli jsme si zavolali (byli jsme domluvení na společný večer). On věděl, že jsem u našich, tak jsem se ho zeptala, zda by mě mohl vyzvednout a on, že je to problém, že auto bude mít sestra. Já se pak v zápětí naštvala (a už mu nedala prostor, aby to nějak vyřešil). Že se celý víkend nestará a pak ho ani na závěr nenapadne, že by mě vyzvedl...
Asi jsem mu měla říct dřív než budu naštvaná, co po něm chci, to ano, ale... On je teďko naštvanej, že se naštvu sama aniž by něco tušil..
Poslat SZ
kolik je vám let a jak dlouho jste spolu? 
