Je mi něco přes dvacet. Mám za sebou dva vztahy, první trval 5 let, druhý přes půl roku. Skončilo to před rokem a já si od té doby uvědomuju, že se až nezdravě upínám k "objektu zájmu" (nejde o partnery). Za ten rok, co jsem sama, jsem se takhle připoutala třikrát.
Vždy je to hodně intezivní, s dotyčným mám jen ty nejlepší úmysly, oboustranně si vyjadřujem zájem a i něco víc, jenže já nejsem opakovaně schopna postoupit dál. Náš kontakt udržuju jen v mezích mejlů a telefonátů. Druhá strana to samozřejmě nevydrží do nekonečna. A tak dochází k lámání chleba, kdy já další krok nejsem schopna udělat.
A pak nastává fáze (právě aktuální), kdy mi dotyčný chybí a hlavně - postrádám jeho vzkazy, telefonáty, SMSky. Dny jsou prázdné, a tak uvažuju o tom, že se mu ozvu (tohle v sobě řeším právě teď), ale nikam by to nevedlo, zase bych se jen více připoutala a byla závislá na jeho vzkazech. Tentokrát dotyčného vidím jako neřekonatelného, originálního, úžasného, a o to šílenější to je. Celé je to k nevydržení. Např. když pár hodin nenapíše - to nejsem schopna se na nic soustředit. Snad mám absťák nebo co. Když otvírám mail, klepou se mi ruce, protože tolik doufám, že on napsal, ale nenapsal... A já se cítím sama...
A tak mi připadá jako nejlepší vymazat chlapy ze života. Protože když za něco stojí, rozumím si s ním, imponuje mi... Nedokážu se neupnout. Nejde to. Jediné řešení bych viděla v tom mít jich rozdělaných více. Jenže právě Jemu se nikdo nevyrovná. Já vím, to se vždycky tak říká, jenže já tohle vážně ještě nazažila... a s ním se zdá všechno výjimečné.
Sama nevím, co bych někomu na podobné nesmysly řekla. Píšu to i proto, abych nepsala jemu. A taky doufám v radu nebo zkušenost někoho, kdo něco podobného prožil...