Emoční závislost

Tak moment, tomu nejde moc rozumět. Ty se k někomu tak silně připoutáš jen na základě kontaktu v mailu nebo sms? Ty jsi toho dotyčného reálně neviděla, nikde s ním nebyla, nemluvila?

Reaguji na vilima: Ve dvou případech viděla, byla, mluvila. Jen po dobu toho seznamování to vždy dopadlo tak, že jsem neměla čas apod. Takže v praxi to bylo jen o tom psaní, případně volání. A mě to právě nejvíc vyhovovalo, a tak už jsem se i záměrně vymlouvala a hledala důvody, proč zrovna (i když bych chtěla) nemůžu.

Tentokrát je to jiné. První věc - tohohle "úžasňáka" jsem neviděla. Ale za ty tři měsíce jsem si na něj zvykla... a nastalo to, co jsem popisovala... Druhá věc - dokonce jsme se domluvili, že se sejdem, což jsem na začátku vyloučila... Jenže já se toho hrozně bojím. Říkám si, že když už teď jsem na něj tolik fixovaná, co teprve potom... A s tímhle jsem ani nikdy nemluvila. Je to trapné. No ale je to tak.

A nebo se můžeme sejít a já zjistím, že je jako každý jiný a přejde mě ten zájem o něj. A tak i ta "závislost" na vypisování.... Nevím...

já myslím a dokonce jsem si téměř jistá, že sis prostě vytvořila takový virtuální vztah. V něm udržuješ kontakt s vysněným dokonalým úžasňákem, jseš asi platonicky zamilovaná do té představy o něm, ale není v tom absolutně nic reálného. A dost možná podvědomě víš, že to je prostě všechno tvá fantazie a že když budeš čelit realitě, může být dost odlišná až krutá, proto ten osobní kontakt zavrhuješ... v podstatě to sama dál píšeš

Takže si ten osobní kontakt vynahrazuješ psaním smsek a mailováním, a proto jseš taky na prášky když se neozývá - vždyť jiný kontakt se svým úžasňákem vlastně nemáš, a potřebuješ nějak udržovat tento váš pseudovztah při životě. S fixováním na něj jako na osobu to nemá lautr nic společného.

Neboj, třeba má hrb

Reaguji na vilima: Díky za vhled... je to tak... a s potřebou udržování kontaktu si vystihla přesně to, co tak nějak intuitivně vím. Ale říkám si proč? Proč to pořád takhle udržujem oba? To jsme tak zoufalí? Za sebe můžu říct, že jiné možnosti jsou, jen to není ono. Tak jako s ním, že... A co se jeho týče, tam je to asi o útěku z reality, rozptýlení. A společně pak o přitažlivosti. Reaguji na Maria: Hrb totiž fakt nemá A hlavně mě dostal tím, že je na stejné vlně, málokdy se mi tohle stane, a tak jsem teď snaz propadla té idealizaci a následně fixaci.

Je zvláštní, že když jsem mu pár dní neodepsala, není to tak hrozný (i když úplně v pohodě taky ne, když o něm zakládám diskuzi ). Snad ani to vypisování nepostrádám, spíše si říkám, že to chci posunout dál. Asi to působí, že si protiřečím, jenže to ten strach, obavy... A proto ta škatulka emoční závislosti. Bojím se vlastních myšlenek a toho, kam mě můžou přivést.

Reaguji na Elanin: je dost možné, že jste oba takhle stejně zoufalí Jenomže bohužel opravdový vztah je o něčem jiném, že ano, než psát si a telefonovat si o tom, jak jste oba na stejné vlně a jak si rozumíte. Jak jsi sama naznačila, na poli běžného života si třeba až tak rozumět nebudete... Takže já být tebou, prostě to risknu a sejdu se s ním, pokud tě opravdu tak zaujal. Při nejhorším se prostě uvidíte jednou a hotovo - však o nic nejde, kromě toho teda, že pak ztratíš svého virtuálního úžasňáka. Ale však co? O tom utápět se v nějakých falešných nadějích a představách, o tom by život fakt být neměl a takhle ztrácet čas by člověk taky neměl... mezi tím vším smskováním a mailováním a stýskáním si po chlapovi z neexitujícího vztahu by ti mohl utéct někdo z masa a kostí, kdo za to bude stát

Reaguji na vilima: Ještě jednou děkuju, no hezky si mě rozebrala Ale tím mi pomohla poskládat tu nekonečnou skládačku. Setkání to rozlouskne. Prosím tě, jak se mám nakopnout a prostě do toho jít? Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se bojím, že uteču (at z virtuálu nebo případné schůzky).

Domluv si schůzku a těsně před ní si dej panáka, nebo dva

Reaguji na vilima: Jako ať mu rovnou spadnu do náruče? Ale tohle řešení nezavrhuju, jen pochybuju, že to bude stačit... V každém případě se pokusím více racionálně přistupovat k všem těm "závislostem"

Po panáku už padáš chlapcům do náruče? Neblázni Myslela jsem jen na kuráž a na uvolnění. Aby tě přešly ty útěkové myšlenky. Celý tvůj problém to samozřejmě neřeší. Ale byl by to první krok.

Já ti povím svůj příběh, třeba ti to pomůže k odhodlání

Já si též před několika lety psala s jedním klukem, sejít sem se s ním nechtěla, protože jsem se bála toho co bude, jestli se něco nezmění... ale přitom sem si s ním chtěla pořád psát.. neuměla sem si to bez toho/bez něj už představit... tak sem to jednou riskla... domluvili jsme si schůzku... a vše bylo stejně super jako když jsme si jen psali... a jak to skončilo?... jsme spolu 7 let