Ahoj, mám takový problém, se kterým mi asi nikdo nepomůže, ale potřebuji se z něj alespoň trochu vypsat. Dlouhou dobu jsem o opravdový vztah nejevila zájem, nějak mi nevadilo být sama, protože jsme na tom byli v mém okruhu přátel všichni tak nějak stejně, a troufnu si říct, že pokud jde o mé kamarádky, jsou to opravdu krásné a fajn holky, a tak jsem si nepřipadala ani nijak zvláštně. Kolem osmnáctin/devatenáctin si ale všechny našly trvalé partnery, se kterými jsou doteď, a to byl pro mě impulz, při kterém mě napadlo, že vlastně také nemám zájem jen o nezávazné známosti, ale konečně i o opravdovou lásku. V tu dobu jsem si ve svém okolí poprvé všimla člověka, o kterém jsem do té doby věděla jen to, že prostě existuje (a dodnes vlastně nevím víc) a byl to přesně můj typ. Nevím, proč jsem se na představu nás dvou tak strašně upnula, ale nedokážu ho ani po těch letech pustit z hlavy a hrozně mi komplikuje život. Před tím jsem žádné vztahy neřešila, brala jsem to všechno tak nějak nezávazně a možná právě fakt, že zrovna on byl „
řítomný“ při té výhybce v mé hlavě, kdy jsem se přeorientovala na vidinu nějakého trvalého vztahu, zapříčinil, že je to tak silné. Racionálně jsem přesvědčená, že on o mě zájem nemá. Za celé ty čtyři roky, co tohle trvá, jsme si řekli jen „ahoj“, a když jsme spolu byli současně náhodou na nějaké akci, tak to většinou dopadlo tak, že jsem se na něj jen dlouze zamilovaně koukala, a proto poslední dva roky už raději nechodím tam, kde vím, že bude i on. Jenže společnému kontaktu se občas nelze vyhnout, a když se pak klidně i po čtvrt roce, co se nevidíme, a já mám pocit, že jsem OK, potkáme a pozdravíme, tak je to ve mně všechno zpátky. Nejvíc mě ponižuje, že ze mě všechno tohle tak strašně „sálá“, úplně to cítím, nedokážu na něj koukat normálně, hrozně ráda bych to nějak potlačila, ale nejde to, a proto je mi jasné, že mu vše muselo dojít snad v první vteřině a vlastně se před ním hrozně stydím. Měla jsem sice i v tomhle mém poblázněném období několik mužů, ale prostě s žádným nedokážu navázat ten opravdový vztah a začíná mě to hodně děsit. Nejhorší je, že naši rodiče se vzájemně znají, a tak o něm občas mluvíme i u nás doma a vím, že je to velký introvert (tak ale na pohled nepůsobí) a že nemá přítelkyni, což mě hodně překvapuje, protože si myslím, že je to vážně atraktivní chlap. Sice se toho dne, kdy ho s nějakou ženou potkám, děsím, ale zároveň bych si to snad i přála, abych to mohla definitivně uzavřít. Takhle totiž, ač z toho, jak všedně na mě kouká, je mi jasné, že to tam z jeho strany není, mám ale pořád tu naději, která trvá, dokud neuslyšíte definitivně NE nebo neuvidíte pádný důvod. A určitě se nestane, abych já dělala nějaký první krok, psala mu nebo podobně – jednak se mi to „říčí“, jsem zvyklá, že ženy prostě dobývají muži a jednak nevidím z jeho strany žádný náznak, abych měla alespoň minimum odvahy. Každý den si přeji potkat někoho, kdo mě tak osloví, že dotyčného dostane z mé hlavy, ale i když se scházím s někým, kdo mě přitahuje a je třeba vážně fajn, nedokážu to posunout nikam dál za fyzický kontakt, mám pocit, že jsem si k dotyčnému vytvořila už tak silné pouto, jako bychom po celé ty čtyři roky opravdu tvořili pár …Je to fakt absurdní. Jsem asi naprostý blázen, že jo? Většinou se lidi zamilovávají do těch, co alespoň trochu znají, ale já o něm vlastně nevím nic a topím se v tom už takovou dobu...Nemá čirou náhodou někdo podobnou zkušenost? Za případné reakce díky...
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Absurdní zamilovanost
Poslat SZTak úplně si nemyslím, že on bude stát za tím, že jsi ještě nenatrefila na chlapa, který by tě zaujal. Spíš naopak - nikdo tě zatím tak neuchvátil, a proto máš v hlavě pořád tady toho, abys tam měla aspoň někoho, když všechny kamarádky už mají kluky. A taky si nemyslím, že jsi skutečně zamilovaná. Je to jen platonická láska, jejímž atributem je, že by měla po čase vyprchat, když nedojde k jejímu naplnění Jinak ale - co ti brání ho nějak blíž oslovit, dát se s ním do řeči, abys zjistila, jaký vlastně je? Třeba by sis udělala jasno hned po pár minutách, že vlastně není vůbec tak dokonalý, jak si myslíš...
Podle mě dotyčný nemusí vědět, že se ti líbí, i když ty tvrdíš, že to určitě ví - chlapi bývají někdy natvrdlí a pokud ses zmohla akorát na "zamilovaný" pohled a nijak víc ses navázat kontakt nesnažila, jemu vůbec ten zamilovaný pohled nemusel dojít a nebo si ani nemusel všimnout, že na něho vůbec koukáš 
Myslím si, že chlapi kolikrát neoplývají takovou intuicí, jako my ženské, že nám stačí vidět výraz ve tváři toho dotyčného a je nám jasné, že se mu líbíme. Tím ti ale nechci dávat nějaké plané naděje, protože se třeba pletu, ale pokud to v tobě přetrvává tak dlouho, tak proč jej nezkusit oslovit? I kdyby tě měl "odpálkovat" nebylo by to pro tebe dobré? Aspoň bys za tím mohla konečně udělat tlustou čáru a jít konečně dál a nedávat si dál naděje. Takhle se v tom plácáš a nikam to nesměřuje, když jsi pro něj jen nějaké vzdálená známá, se kterou se maximálně pozdraví na ulici.
Nechápu proč poslední dobou strašná fůra ženských ztrácí čas nesmyslama....
Nejhorší je, že naši rodiče se vzájemně znají, a tak o něm občas mluvíme i u nás doma a vím, že je to velký introvert (tak ale na pohled nepůsobí) a že nemá přítelkyni,
Takže ty ho neznáš, vaši rodiče se znají, občas se o něm mluví, ale stejně o něm nic nevíš.. WTF?
Hele narovinu... pokud jste si schopni říct ahoj, tak si snad můžete být schopni říct i pár vět ne? Ahoj.. jak se máš? co vlastně děláš za práci/školu? atd.. atd... Buď bys zjistila, že je tak dokonalý jak si myslíš a nebo naopak, že je to jen ztráta času... ale pokud chceš dál žít ve své bublině, nikoho si k sobě nepustit a jen ztrácet dál čas, tak si to užij 
Nějak jsem z deníčku nepochopila proč si se s ním vlastně nepokusila navázat nějaký bližší kontakt. Chápu kdyby byl zadaný, nebo by tě už jednou odmítl. Ale takto to vypadá, že na sebe jen X let mrkáte aniž by jeden z Vás cokoli podnikl. 
Taky jsem spíše ten typ co preferuje dobývání od muže, ale občas je tomu potřeba pomoct. Takže být tebou se na to vypr*dnu a zkusím s ním navázat kontakt, buď na nějaké párty nebo ho na rovinu zkusit vytáhnout někam ven. Když to nevyjde aspoň budeš vědět na čem jsi, takže bych se toho nebála. Horší už to nebude.
Cituji vilima: Tak úplně si nemyslím, že on bude stát za tím, že jsi ještě nenatrefila na chlapa, který by tě zaujal. Spíš naopak - nikdo tě zatím tak neuchvátil, a proto máš v hlavě pořád tady toho, abys tam měla aspoň někoho
Naprostý souhlas
Až potkáš někoho, kdo tě opravdu zaujme, tak ti tenhle z hlavy rychle zmizí Ale i tak není od věci mu třeba napsat. Bojíš se zbytečně. Však ho hned nemusíš zvát na rande že jo. Když mu napíšeš "co děláš, jak se máš" atp. tak tím neriskuješ vůbec nic a nikdo tě nemůže "nařknout" z dobývání 
Ani jedno pozvání na rande teda není dobývání, ale vzhledem k tomu, že ho téměř neznáš, bych začala neutrálně...
méně než
10 příspěvků
Moc děkuji za komentáře, máte pravdu, měla bych sebrat odvahu a zkusit navázat kontakt, jsem prostě srab a strach mě brzdí no, ale musím se naučit být trochu aktivnější.
A ano, uvědomuji si, že se to asi většině z vás zdá, jakože řeším naprostou kravinu, věřte, že bych byla sama ráda, kdybych neměla tak máklou povahu.
méně než
10 příspěvků
Reaguji na Cherry_:
Takže ty ho neznáš, vaši rodiče se znají, občas se o něm mluví, ale stejně o něm nic nevíš.. WTF?
Tak tohle je trochu slovíčkaření...myslím, že pokud o někom vím pouze tyto věci, tak se to ničemu opravdu podobá, navíc se v obou případech jedná o informaci z doslechu, prostě to přede mnou zmínila máma po té, co se bavila s tou jeho a já jen dodala, že na pohled bych to do něj neřekla - že je to introvert (což ale v tomto případě uznávám, že soudit na základě vzhledu, je naprostý nesmysl...). Tím, že o něm "nic nevím", jsem chtěla poukázat na fakt, že se prostě neznáme OSOBNĚ, neznám jeho vlastnosti, povahu, nikdy jsme si nepovídali (raději zdůrazním "krom toho ahoj"), a proto mi přijde absurdní, že jsem z něj už takovou dobu takhle pryč. To, že jsou naši rodiče v kontaktu, se přeci nevylučuje s tím, že o něm nemám téměř žádné informace. Vztahy, které oni udržují, nejsou nijak hluboké, opravdu se ani oni neznají nijak detailně, občas pokecají, když se potkají, nebo se sejdou/sejdeme na nějaké společné akci, ale aby se hovor nějak zásadně točil kolem jejich dospělých dětí, nebo aby mi úplně všechno, co si řeknou a týká se zrovna jeho, převyprávěli, to zase ne. Takže si stojím za tím, že ho prostě neznám. Ale možná to pořád zní nesmyslně, nevím...
Jinak jak jsem napsala již výše, souhlasím s tebou, resp. si uvědomuji, že řeším kraviny, holt to máme každý jinak. Každopádně díky za reakci, snad se konečně k něčemu odhodlám.
Téma Absurdní zamilovanost je vyřešené (ukončené) - nemůžete do něj již přispívat. Tohoto stavu téma obvykle dosáhne, pokud nastane některé z následujících situací:
- Příspěvky (rady, řešení) se v tématu začínají opakovat.
- Příspěvky se začínají stáčet jinam, účastníci diskuse se původního tématu nedrží.
- Téma je příliš široké, nově příchozí mají problémy se v něm orientovat.
