Pocit vyhoření - krize, deprese

Určitě se tady dovíš, jak se máš zabavit, najít koníčky a tak...to psát nebudu. protože jestli máš skutečně depresi jako nemoc, pak ti žádná činnost nepomůže.
Jedině doktor. To musíš posoudit Ty, nakolik je to ještě běžný smutek, a nakolik už Ti to zasahuje do života tak, že nezvládáš základní povinnosti, apod.
To asi nikdo tady posoudit nemůže, jak na tom jsi.

Nepíšeš o ničem, cos dělala přdtím, co Tě bavilo, apod. To už Tě nenaplňuje? Není chuť nebo příležitost?

Nemoc to asi nebude, spíš nechutenstvý cokoliv dělat...
Dřív jsem chodila "pařit", měla spoustu přátel, jezdila na kole, chodila do kina nebo jen tak někam posedět... vždycky když jsem se začala cítit sama našel se někdo kdo by se mnou něco podnikl...
školu jsem zvládala, byla těžší (myslim, že to nebyl učnák) ale s učením se to dalo krásně zvládat...
doma jsem se sotva otočila jak jsem víkendy nestíhala, oběhat všechny kamarády, vyřídit něco, pohrát si s bráškou...

Reaguji na Nympha: A co se tedy stalo? Čím se to změnilo?

nevim, první půlka prázek byla super... jezdili sme k vodě, chodili na pivko, na brigádku, na kolo a plánovali akce...
pak jsem měla narozky... nikdo neměl čas jít se mnou večer ani ne pivko, a pak to už šlo honem... na konci prázek se mi ozval kamarád že jdeme pařit a když zjistil že už jsem nastoupila do školy divil se že se mi 2 měsíce neozval a že na mě teda asi zapoměl... to samí zbytek (ten ani nenapsal)...

Ahojky, tímto problémem netrpíš jenom ty, jenom někteří lidé si to více či méně uvědomují. Např. situace, je noc a potřebuješ něco vyřídit, potřebuješ aby za tebou přátelé přijeli, kolik z nich to udělá? Myslím si, že je spočítáte maximálně na jedné ruce. Tito lidé jsou skuteční přátelé, ostatní jsou jen známí, kolegové atd. Kolik ti je? Pokud bys měla zájem jsem taky z Prahy, mohli bychom si klíďo psát a kdybychom měli stejné názory, koníčky a prostě sympatie, tak bychom se mohli skamarádit... to jen takový návrh.

Nympho, nevím, jestli ti to pomůže, ale připadá mi, že přechod na VŠ často náročný je... začíná prostě nová životní etapa a bude asi chvíli trvat, než si zvykneš a "zajedeš" v nových způsobech. Pro mě to bylo těžké a vím, že jsem nebyla sama... ale spíš mi to všechno došlo až zpětně. Člověk ztratí kontakty s kamarády a ještě nemá nové, často je v cizím městě bez rodiny, nový způsob učení a celkově větší nároky, je to prostě něco jiného, než jsi znala doposud. Tak možná to tak ber, že je to přechod k něčemu novému a nějaký čas to asi často úplně příjemné nebude, právě než si zvykneš a najdeš si nové způsoby, jak to zvládat.
Jestli jsem to pochopila dobře, tak te´d chodíš do školy tři týdny... to je ale strašně krátká doba, jak na seznámení se (ve smyslu nalezení nových přátel - to přece chce určitě čas), tak na navyknutí na nový systém učení. Myslím, že kdyby ses už se spolužáky znala víc a mohla se jich na to zeptat, tak řada z nich může mít ohledně zvládání hodně podobné pocity jako ty (nezvládne, je to těžké, je toho moc...). Tak nedělej předčasné závěry, a i kdybys nějaké mezery měla, spoustu toho můžeš dostudovat (pokud ovšem neděláš školu, která vyžaduje vyloženě specifické nadání, jako třeba jaderná fyzika )
Tak co brát celou situaci spíš jako výzvu? Máš teď šanci naučit se zvládat věci jinak než doposud, líp poznat sebe sama... doteď jsi trávila hodně času s kamarády, tak teď máš šanci naučit se spoléhat víc na sebe, na své možnosti a třeba se i jinak rozvíjet, než jsi byla zvyklá... je spousta věcí, které můžeš dělat sama (chodit po Praze a zajímat se o její historii, chodit na výstavy, sportovat..., dělat si malé radosti a hledat nové zájmy). Tak toho teď využij, budeš se cíti nezávislejší a silnější a to je vždycky přínos.
A ještě mě napadá, u VŠ bývají psychologické poradny, nevím, jak na té vaší, ale na KU je určitě... možná by ti pomohlo to s někým probrat "naživo".

Ahojky
Když jsem nastoupila na VŠE měla jsem dost podobné problémy.
nejlepší kamarádka se na mě vykašlala ze dne na den a dodnes nevím důvod. Doufala jsem, že na VŠ to bude nový život, noví přátelé... a nic z toho se nějak nestalo.

Dnes už jsem s tím smířenější. Jsem ve třeťáku. Ale vždy se vracím do školy s pocitem, že jsem tam sama. Koukám kolem sebe, jak se všichni znají a baví a snažím se myslet na něco pozitivního. Třeba, že po škole jdu na zumbu a nebo za přítelem. Ale občas mě to stejně rozesmutní.
Vždy na začátku přijdu s novým nadšením, že tentokrát to udělám jinak a že tentokrát si kamarádku najdu. Ale po pár týdnech, když se zas skamarádí všechny holky kromě mě, mám zas pocity beznaděje. Nevím, co dělám špatně a už se kvůli tomu dost nemám ráda

Ale snažím se na to nemyslet, najít si své zájmy. A mít radost z toho, že ve škole mám aspoň pár lidí, se kterými se bavím na cvičení a tak. Sice nikdy nejdeme nikam mimo školu nebo tak. Ale aspoň něco

A doma mám mámu a jejího manžela, který se k nám přistěhovatl , když mě bylo asi 12 a bráchovi 6 a nekomunikuje s náma. Doma vždy jen sedím u PC u sebe v pokoji. jinak si zde připadám jako vetřelec a mámy manžel mi komplikuje život, tím, že tráví spoustu času v koupelně a že si připadám blbě když s ním mám mluvit... Radši doma moc nejsem. Ale to je na dlouhé povídání

Kdybys měla zájem, můžeme si psát, nebo něco podniknout

Musim uznat že jsem sem moc nepsala a snažila se něco dělat a musim uznat že příspěvek

mě docela nakopnul... chybí mi v životě člověk co by se mnou mluvil jako ona

Přechod na VŠ je vždycky těžký, člověk je ze střední zvyklý být celý den ve stejné třídě a pak najednou bum, více volného času a pokud člověk studuje v jiném městě i jiní lidé, těžko se na vysoké tvoří vztahy takové jako na střední škole... hodně záleží i na tom jestli je vás v ročníku deset nebo sedm set. Zkus si najít nějaký koníček, nebo ač to zní hloupě, zapoj se do nějakých školních aktivit, všude poznáš nové lidi a tím pádem nové přátele (nevím z jakého důvodu se s tebou tví staří přátelé nebaví, také to můžeš zkusit usmířit s nimi...).

Ahoj je to pro me velmi dojemne čtení,jsem hodne překvapený a ciím s Vámi všemi.Já taky jsem moc smutnej,myslím,že momentalně stále umírám,děsím se sám sebe,dělám každý den předčasné závěry a ubližuji lidem už jen svým pohledem,někdy se ptám sám sebe proč jsem se vlastně narodil,proč je tolik věci co není ani zdaleka podle našich přání,tak zatím a hezky zbytek páteční noci...Jaroslav

Už jsem zase brečela na Nový rok. Nebylo to poprvé. Tento den mě deptá. Dušičky jsou proti tomu veselý karneval. To brečíte, a nemáte vlastně proč. Asi se bojím, co se zase stane. Taky si říkám, že zas utekly Vánoce, a že příští se musejí více povést. Ale vím, že povedených Vánoc už moc nebude. Děti jednou odejdou a na Štědrý den s náma nebudou. Snad ještě pár veselých Vánoc s vnoučaty, ale i tyto děti jednou vyrostou. A pak už budu velmi stará a někomu na obtíž. Prostě ty krásné Vánoce, když jsem byla dítě, už nikdy nebudou. Ani ty Vánoce, když naše děti byly malé - a ty jsem si často nechala ztrpčit blbinami. Po tom, co jsem prožila okolo hledání práce, už se každého nového roku bojím. Bojím se nemocí, úrazů, jobovek, špatných zpráv. To je tak hned, tak bleskově. A napravuje se to třeba léta letoucí. Ať jde o nemoc, velký úraz, hádku s příbuznými. Nezažila jsem sama několikaleté nemluvení, ale vím, že to tak je. Přitom rozhádání trvá ani ne minutu. Toho všeho se bojím. Přemýšlím, zda by nepomohl třeba čaj z třezalky, prý je to proti depresi.

Reaguji na vosmajda:
Vosmajdo, tak Ti nenapíšu nic nového, ale s touto filozofií fakt nějaká ta "jobovka" asi fakt brzo přijde.

Pokud máš takové hluboké pocity prázdnoty, jak píšeš, rozhodně už jsi to dávno měla řešti. U lékaře, nebo spíše psychologa.
Nestane se zázrak, pokud sama nebudeš chtít na sobě pracovat, ale uděláš pro sebe "aspoň něco".
Melu se v depresi několik měsíců, vím o čem to je.

Máš důvody být šťastná, ale nejsi. Štěstí tedy není o ničem, co přichází zvenčí. Pocit štěstí vychází zevnitř od nás.
Je potřeba to v sobě najít.

Jestli sama nemůžeš, nebo neumíš, vyhledej pomoc. Ale ne na diskuzi, tady se jen utápíš.

Nevím na co čekáš, že Tě někdo vezme za ruku a ukáže Ti cestu z bludiště, že Tě povede krok za krokem?

Každý se tu bijeme se svým vlastním životem, přesto jsou tací, co aspoň dokážou ukázat směr, cestu.
Jít musíš sama.
když nemáš sílu, umřeš. Tak to v přírodě je zařízeno.

Ale věz, že sílu ještě máš, máš dost síly.

Takže se ještě pomáchej ve svém bahýnku, a pak ale nastane čas se zvednout, očistit, a jít.
Popřemýšlej nad tím, co vlastně chceš.

Čaj z třezalky je dobrý na večerní pohodu, asi jako když si dáváme vínko ve společnosti na dobrou náladu...ale nepřeprogramuje Tvoje pesimistické naladění.

Nejsem si jista, jestli ty příspěvky Tobě určené vůbec čteš.

Možná je těch rad moc, příliš, a Ty nevíš.

Tak zkus sama za sebe. Jeden malý cíl každý den.

Dnes si půl hodiny zacvičím. (Nebo doplŇ cokoliv jiného, co Ti dělá radost)
Pak budu mít dobrý pocit.

Kdy jsi naposledy měla dobrý pocit? Vzpomeneš si? přivoláš si tu chvíli? Napíšeš ji sem?

Reaguji na vosmajda:

Jinak brečet klidně breč. Dělám to taky. Pláč odplavuje ten nejtěžší nános. Uvolňuje cestu. Taky pláču, a často. jsem ráda, že ještě můžu plakat. Byla doba, kdy jsem nemohla, a to bylo o mnoho horší, věř mi.

Reaguji na Venuše:
S tím pláčem máš pravdu, když jsem byla pokolikáté nezaměstnaná, už jsem ani neplakala. Teď, když už mám zaměstnání, budou se jistě ozývat zaměstnavatelé, u kterých jsem také byla a já se bojím nějakého pekelného dilematu a rozhodování.
S tím dobrým pocitem jsi mě zaskočila, na nic jsem si nevzpomněla, asi bych musela pátrat nejmíň jedenáct let zpátky.