Co dělat když už nemůžete dál?

To je bezvadné. Fakt. Držím pěsti.

Já se léčím už dvy roky, bylo to už docela dobrý, ale přišly životní okolnosti, které mě zklátily a neumím se s tím vyrovnat. Nejsem ještě dostatečně silná. Tak mě to srazilo.

Odborná pomoc mi pomáhá, a řekla bych, že je to to jediné, co mi opravu pomohlo a co mě drží nad vodou. Psychoterapie a v nutnosti taky prášky.
Dobré přátele, podpora rodiny, to všechno je fajn. Ale neudělá to nic za mě.
A na sport a koníčky musí být ještě vnitřní síla,. V době, kdy už život přestává bavit, tak jsou koníčky i sport už putna...

Toto je přesné.
Bohužel...

Reaguji na Venuše:
To je přesné, psychiatr by třeba pro nezaměstnaného udělal nejvíc, kdyby ho nechal u sebe uklízet a platil za to. Tomu člověku nepomůže, že dá za návštěvu 30 korun, v lékárně 30 korun... Já vím, jak strašně rychle mizí psychické obtíže, když pomine ten důvod.

Fakt? Takže pomůže mít práci a zmizí všechny psychické obtíže?
To by bylo bezvadné.

Odborná pomoc mi pomáhá, a řekla bych, že je to to jediné, co mi opravu pomohlo a co mě drží nad vodou. Psychoterapie a v nutnosti taky prášky.
Dobré přátele, podpora rodiny, to všechno je fajn. Ale neudělá to nic za mě.
A na sport a koníčky musí být ještě vnitřní síla,. V době, kdy už život přestává bavit, tak jsou koníčky i sport už putna...

Mluvíš mi z duše.. Ono když už se člověk veze, nemá ani sílu někam jít, chuť s nikým mluvit a právě přítomnost lidí, podle mé zkušenosti, mi spíše ubližovala.. Třeba jsme s přítelem někam šli a ve mně se najednou začlo všechno svírat a musela jsem z tama pryč.. U někoho to je tak, že když pomine důvod, proč mu psychika začla haprovat, začne se lepšit.. U mě to bohužel neplatí.. Můžu mít práci, přítele a stejně budu zažívat občas stavy, které bych nikomu nepřála. Po těch letech vnitřního boje jsem přišla na to, že musím změnit své smýšlení, pohled na sebe sama, přestat si hodně věcí vyčítat, umět se k věcem jinak postavit.. Psychoterapie mi nejvíc pomohla v tom začít mít sama sebe ráda.. A díky tomu se umět postavit lidem, kteří vás psychicky sráží na kolena.. Dřív jsem trpěla pocitem méněcennosti, a proto jsem neměla vnïtřní sílu oponovat.. Skrz tu práci, nevím přesně, jakou metodu používá, bavila ¨jsem se s jednou holčinou, která tam, právě skrze to, že každý den chodila do práce se strachem, že o ni přijde, že bude na ulici.. Já u něj (nebo spíš u ní-chodila jsem k psycholožce..) řešila jen svůj naučený vzorec chování a smýšlení, který mě brzdil.. A obrovsky mi to pomohlo.. Bohužel má psycholožka potom odešla na soukromo a já si nemohla dovolit dát tolik peněz na psychoterapie.. Ale cítím na sobě, jak obrovsky mi to pomáhalo a začíná chybět.. Takže asi začnu zas..

Je blbé začínat někde odznova, ale jelikož je to léčba dlouhodobá, taky bych do toho šla, u někoho jiného, třeba Ti někoho doporučí. I s tím, že to bude zas trvat, než se vytvoří psychoterapeutický vztah, a než se otevřou bolavá témata...
Držím moc pěsti.

musíš najít vnitřní sílu , vzchopit se ,vtzyčit hlavu a jít dál! každý člověk má v sobě skryté rezervy.

vše špatné pro něco dobré myslím , že každý člověk bez vyjímky byl v životě sražen na kolena a dostal se do situace kdy neměl sílu na nic a neviděl žádného východiska. . Ale každé takové špatné období nám dává jedinečnou možnost se na chvíli zastavit a přemýšlet o sobě........ o životě .......
Pokud už nějaká taková nepříznivá situace nastane , měl by se s tím člověk prostě smířit , stalo se , nikdo to nevrátí .Je zbytečně to neustále řešit a pitvat někdy to jde těžko ,ale pokud se člověk na všechno dokáže podívat s nadhledem je to osvobozující .
Samozřejmě existují i citlivější lidé, kteří to snášejí mnohem hůř a sami se z toho nedokáží vymanit a potřebují pomoc zvenčí. . Potom třeba psychoterapeut může být dobrá volba , ale ani sebelepší psychoterapeut to za Vás nevyřeší. Chce to změnit celkový postoj .

vždy existuje něco , pro co máme chuť žít., takových podnětů je kolem každého spoustu.
Jinak všechno je to jen o pocitech o našem smýšlení o tom jak to vnímáme

přesně tak , s tímto se na 100% ztotožňuji

Na někoho to teprve čeká. A nikdy nevíš, kdy bude to "poprvé". A jestli vůbec.
Člověk si třeba myslí, že už to zažil,...aby mu nakonec život ukázal, že může být ještě hůře.

Ta chuť buď je nebo není. Důvodů může být milion. ale když není vnitřní chuť a síla bojovat, je to v pytli.

Jo, to je pravda. Je rozdíl, jak stejnou věc snášejí různí lidé. Není ostuda o tu pomoc požádat. Naopak to vyžaduje velkou pokoru a uznání svých limitů. A taky jakýsi zbytek sil, s jejichž pomocí nám ten terapeut k něčemu bude.

Ale stejně si myslím, že někdo potřebuje prostě dostatečně dlouhou dobu se v tom pořádně vymáchat, a že se to nedá moc uspěchat. Jak to dopadne, to je ve hvězdách a v jeho rukách.

Reaguji na mikkýsek:
Tím "mít z čeho žít", jsem nemyslela mít pro co žít, ale opravdu z čeho - tedy peníze. To asi bude můj problém, pokud neseženu práci. Zastavit se a přemýšlet je sice krásná věc, ale proč mi to Pánbůh umožnil, když mám dvě děti na vysoké?

vosmajdo
tvůj manžel vydělává; předpokládám, že máš podporu v nezaměstnanosti
pokud máte jako rodina pod životní minimum, tak běž na sociálku;
buď ráda, že jsou děti na VŠ, kde není docházka každý den, takže hurá na brigádu

jj jsem to pochopila

pána boha do toho netahej , ten za to určitě nrmůže .Ale přesně tak jak píše diplomka , určitě na to nejsi sama a děti si určitě mohou ke studiu přivydělat jinak to je přesně to co popisuji výše nemám práci -=hroutím se -=cítím křivdu = a tak nejlepší je to svést na pána boha nebo na nepřízeň osudu a nimrat se v myšlenkách proč zrovna já a propadat zoufalství.
Myslím, že se můžou stát horší věci než ztratit práci. Je to určitě nepříjemné a budí to obavy , ale není to trvalý stav. Takže hlavu vzhůru , nenechala bych se odradit neúspěchem na několika pohovorech určitě se zadaří. Ten kdo pracovat chce tak si práci vždy najde. Navíc teď před vánocema bude plno brigád , vánočních výpomocí. Člověk někdy ,musí obětovat něco ,nebo slevit ze svých nároků na úkor něčeho , tak to prostě v životě chodí.

To už jsem si myslela kolikrát, že to není trvalý stav, ale vždycky jsem se na pracák zase vrátila. To plácání trvá rok a to už člověk nevěří v nic dobrého.

Ta kniha Jak si nedělat starosti a začít žít je fakt zázrak. Autor tam doporučuje, abychom každou trampotu nějak ocenili, za kolik trápení stojí. Řekla jsem si: Vyhazov z práce, to máme tak 14 dní truchlení. A funguje! Dneska jsou to dva týdny, co jsem se to dozvěděla, a je mi trochu líp. Jsem smutná, ale už jsem schopná se chviličku zasmát, poslouchat hudbu, trochu poklidit.

Reaguji na nessa09: S těmi všemi psychickými problémy jsem musela taky projít. Chvalabohu, že to mám za sebou. Sice mládí je taky pryč, ale teď v 50-ce cítím líp, než před 20-25 lety. Teď již dokážu si pomoci sama sobě a kdyby tehdy jsem byla věděla to, co dnes, nebyla by jsem potřebovala léky, psychoterapii. Mládí je jako divoká řeka.

Dobrá terapie pro mě je řešit různé depky, problémy s kamarádkou u vína. Pomáhá mi vypovídat se, jiný náhled a názor kamarádky, prostě mít se s kým podělit o problém, jeví se potom poloviční. Ale chce to mít opravdu dobrou duši, které věříte... A jelikož hodně lidí takového blízkého člověka nemá, supluje ho potom odborník - třeba psycholog .
Kdyby si lidé mezi sebou více povídali, bylo méně depek...nejhorší je nemít s kým promluvit a řešit vše v sobě. Moje zkušenost.