Ahoj holky.
Nosím v sobě problém, který už trvá hodně dlouho, ale až teprve nedávno jsem si připustila, uvědomila a potvrdila, že ho opravdu mám a že je to opravdu nemoc.
Jedná se o chronickou žárlivost (jak už jsem psala v nadpise), která je silně spojena s nedůvěrou, pochybách o sobě samotné a podezíravostí.
Předem bych chtěla poprosit, aby mě nikdo neodsuzoval. Uvědomuji si, že jsem nemocná a že je něco špatně a že to musím řešit, což si myslím, že je skvělý krok. Bohužel si nikdo neumí představit, jak je těžké s něčím takovým žít, pokud tím sám netrpí..
Abych to upřesnila:
Doposud jsem měla vztahy, kde to ze začátku klapalo, vše fajn, ale po čase mě chlap nějak zklamal (žádné voloviny, např. nevěra, smsky apod.) a vztah jsem vždy ukončila já. Nechci, aby se mnou někdo zametal. Já nic takového také ve vztahu nedělám a tak něco takového nehodlám protějšku tolerovat, ale to je nepodstatné. Nicméně jsem byla vždy žárlivá, ale vysvětlovala jsem si to doposud tak, že žárlím opravdu jen proto, že mě k tomu chlap vždy nějak dohnal, jak jsem psala výš. Jednoduše jsem měla jasný důvod.
Jenomže nyní jsem s chlapem, který je skvělý a nechybuje. (ťukám)
Myslí na mě, je pozorný, miluje mě.. Jenomže ve mě se najednou po první zamilovanosti, kterou "už máme za sebou", mám namysli motýlky v břiše..no znáte to, začala probouzet právě moje žárlivost, kterou jsem pociťovala v každém vztahu. Problém je v tom, že k tomu nemám vůbec důvod. Je neopodstatněná a dost tím příteli ubližuji. Sobě samozřejmě také, trápím se. Abych přiblížila, co se děje a jak se cítím, jak se moje protivná vlastnost projevuje a proč jsem si to konečně uvědomila - např. někde jsme, v restauraci, mezi lidmi. Vejde dovnitř pěkná žena a ve mě se okamžitě probudí strach a jistota, že se mu bude líbit a bude se na ní dívat. Mám představy, jak spolu flirtují přes stůl, dívají se na sebe, masíruje jim to ego.. Moje představy se vždy naplní a vždy tomu tak je - podle mě - já to vidím. Už několikrát jsem to příteli vyčetla, měla jsem pocit, že ke mě nemá úctu, že mě tím shazuje a mě to uráží. Jenomže on mi tvrdí, že mě opravdu strašně miluje a nemá to vůbec zapotřebí, vůbec neví o tom, že by se na někoho díval, že sedí vedle mě a dívá se jen na mě a nebo si nad něčím přemýšlí. Sám mi řekl, že si myslí, že mám v sobě velký problém, moc si hlídám svoje věci, věřím něčemu, co si vytvořím sama v hlavě. Strašně se za to stydím, neumím to v sobě udržet, neumím s tím pracovat. A ano, je to strašné, jsem hrozná, je to příšerná vlastnost, která zbytečně ničí vztah. Trápím se, ale dělám si to sama. Došlo to tak daleko, že jsem neměla chuť, chodit s přítelem mezi lidi. Přemýšlím nad tím, jestli tam zas nebude nějaká slečna, kterou bude hypnotizovat..
Uvědomila jsem si (za což jsem nesmírně ráda!), že mám opravdu psychický problém. Že moje žárlivost ve vztazích byla zbytečná nebo jsem partnery v životě kolikrát obviňovala absolutně neoprávněně. A dělám to znovu. Pročetla jsem příznaky chronické žárlivosti a našla se úplně ve všem - upnutí se na partnera, žárlivost, trápení se, hlídání, přivlastňování si parnera..
Objednala jsem se k psycholožce, ke které mám jít. Udělám vše proto, abych se změnila a začala být vyrovnaná a normální ženská, moc mi na našem vztahu záleží a nerada bych to celé zbytečně pohřbila.
Myslím, že vím, kde má tento problém kořeny.. když jsem byla malá, byla jsem jedináček a nedostávala jsem tolik lásky, co jsem potřebovala. Rodiče se rozvedli, já žila jen s matkou, jenomže ta si našla nového přítele. Zamykali se přede mnou například, aby měli soukromí a já trpěla, připadala jsem si nemilovaná, seděla sama v pokojíčku a plakala. Jako kdyby mi mamku, nejbližšího a nejmilovanějšího člověka někdo ukradl, vzal.. Její nový přítel na mě jen řval, občas mě zbil, poslouchala jsem, že jsem neschopná apod.. Nejspíš mi tím tenkrát zavařili na slušný psychický problém, se kterým se nyní po x letech potýkám a který se dostal na povrch a ničí mi život a odráží se v mých vztazích s muži. Nemohu se dočkat, až se usadím do křesla paní doktorky a vše ze sebe dostanu a řeknu to někomu, kdo mě pochopí, ale především mi snad se vším tím pomůže. 
1. Zažil tady někdo něco podobného? Má někdo z Vás podobný problém? Znáte někoho s takovým problémem, někoho, kdo trpí tím samým?
2. Myslíte, že je tento problém rozsáhlý, trpí jím více žen a dokáže z toho psycholog člověka dostat, pomoci mu, změnit jeho pohled..
3. Zajímá mě jakýkoliv Váš jiný názor na tohle téma, jak byste to řešili Vy apod..
Předem mockrát děkuji za veškeré odpovědi
Poslat SZ
A v první řadě Ti chci říct jedno, přestaň se za to bičovat - všechno, co jsi napsala je otočený proti Tobě a je vidět, že si to vyčítáš. What you resist, persist neboli čemu se bráníme, to se nás drží. Zkus si ten pocit přiznat - bez výčitek, bez zbytečnýho podvolování se tomu - prostě cítím vztek/žárlivost. Tím rozhodně nemyslím dělat scény příteli, prostě ten pocit pozorovat.
Taky mě přítel podvedl těsně před tím než jsme se rozešli a já vlastně nevím, jestli budu schopná příště tak věřit jako jsem věřila..
