Záchvaty vzteku

Ahoj všichni. Předem se omlouvám za délku příspěvku...Chtěla bych se Vám vypovídat ze svého problému, který mě provází už od malička. A poslední dobou se jen prohlubuje. Neumím absolutně ovládat svoje emoce a díky tomu si ničím vztah s mužem, kterého miluju a který miluje mě. Čas od času nekontrolovaně vybuchnu a zahrnu svého partnera výčitkami. To, co mi třeba vadí a dalo by se o tom mluvit v klidu a najít řešení a kompromis mu absolutně nedokážu sdělit klidně, vždycky vyjedu a předvedu mu ukázkový hysterický výlev. Dřív mě např.štvalo, že se mnou nechce žít. Nyní spolu čtvrt roku sdílíme společnou domácnost, tak mu např.vyčítám, že Vánoce nebudou podle mých představ, že mi moc s ničím nepomáhá. Přitom se s partnerem dá na všem v klidu domluvit a vždycky najdeme ke všemu kompromis. Bohužel hledání kompromisu vždy předejde takováto scéna. Ještě nebyl v našem vztahu problém, který bych s ním řešila v klidu.
Připadám si jako psychopat, každá scéna skončí mým pláčem,tím, že se se mnou partner pak moc nebaví a následnými výčitkami svědomí. Pak následuje období klidu, kdy všechno funguje naprosto bez problému a harmonicky. S partnerem jsme spolu téměř dva roky a zatím mi vždycky prominul. Je to člověk, se kterým si dovedu představit svoji budoucnost, rodinu, domek, no tak nějak všechno a moc si přeju,aby nám to vydrželo. A o společné budoucnosti spolu mluvíme. Bohužel každý pohár jednou přeteče a příteli začíná docházet trpělivost a i když mi řekl, že mě miluje, tak že neví, jak dlouho to ještě vydrží. Nutno podotknout, že jeho bývalá přítelkyně mu dělala ze života peklo a i když prý nepředvádím ani desetinu toho, co mu dělala ona, tak mu to vždycky připomenu a začíná být na moje chování dost háklivý.
Vím, že pokud se moje chování nezmění a nebudu na sobě pracovat, tak se moje sny a společné plány do budoucna rozhodně nevyplní. Musím říct, že každý den se na něj těším, až přijde domů, povídáme si spolu, podnikáme různé věci. Jenže mě to prostě jednou za čas sepne v hlavě a najednou je ze mě úplně jiný člověk. Kolikrát si ani druhý den nepamatuju, co všechno jsem mu řekla.
Chodila jsem s tím k psycholožce, ale pak jsem terapie přerušila, protože mi moc nevyhovala a nepřišlo mi, že by její rady nějak zabíraly. Myslím si, že mám celkově dost špatně nastavené myšlení, hrozně se rýpu ve svých pocitech, mám například hrozný strach, že mě partner opustí, že pro něj nejsem dost dobrá, že se mnou vlastně nepočítá a tak podobně. Tyto pocity mám i ohledně práce, že mě třeba vyhodí, že nevydělám dost peněz, ve škole, že nezvládnu zkoušky, že jsem vlastně úplně neschopná, že si partner najde jinou apod. Když je přítel málomluvný nebo unavený z práce, okamžitě mám pocit, že se něco děje mezi námi. Mám dny, kdy nechci vstát z postele a napadají mě myšlenky si nějak ublížit a za všechno se trestat (v minulosti jsem se i sebepoškozovala). Někdy mě tyto myšlenky válcují tak, že jdu mechanicky do práce nebo do školy a pak nejsem schopná už nic udělat, když přijdu domů. Stejně tak po každé hádce s přítelem se na den musím vyřadit z provozu a nejsem ničeho schopná.
Nutno dodat, že tyto myšlenky jsou naprosto iracionální, protože vím, že mám všechno, na co si vzpomenete: školu zvládám bez problémů, teď jsem si při studiu našla práci v oboru, která mě baví, chodím k tomu ještě na brigády, dokážu se o sebe postarat, koníčky mám, ale momentálně je moc nestíhám, pár kamarádů se taky najde, partner mě miluje, co víc ještě k tomu? Jak kdybych si absolutně nevážila toho, co mám. V práci mě všichni chválí, lidé z okolí mě mají rádi a vlastně mi nikdo moc nevěří, že jsem něčeho takového schopná.
I psycholožka mi řekla, že na ni působím tak, že si neumí moc představit, že tohle dělám. Že spíš působím zaraženě. Kvůli svému chování už jsem zničila pětiletý vztah a teď se historie opakuje. Jsem nevyrovnaná, úplně si připadám jak se motám v kruhu vlastních myšlenek. Vážně si připadám, jako psychopat...
Setkali jste se s tím někdy ať už u sebe nebo u svých známých? Co s tím děláte, jak to řešíte? Já jsem došla k fázi, kdy si svoje chování sice plně uvědomuju, ale nějak pořád nevím, co s tím... Nechci o milovanou osobu přijít :-/