Přítel i já už máme kolem 30, oba pracující, chodíme spolu cca rok a 7 měsíců. Já bydlím v podnájmu, on v dětském pokoji u rodičů. A nějak se nehrne do toho tento stav změnit...
Ví, že až ve svém nebudou moct bydlet jeho prarodiče, byt se přepíše na něj, takže je zatím spokojený se stavem věcí - může šetřit a má zajištěno, že jednou bude mít kam jít. Já bych už ale chtěla žít svůj život úplně jinak... Ráda bych si už vzala hypotéku a zařídila si něco vlastního, nebo alespoň šla do podnájmu s přítelem, abychom náš vztah někam posunuli... Nechce se mi čekat 5, 10 let na to, že jednou bude moct jít do bytu po prarodičích...
Když jsem se s ním o tom bavila, víceméně odpovídal v 1. osobě - až ON se bude chtít odstěhovat od rodičů, ON si něco najde a "je jasné, že když chodí se mnou, tak bych šla bydlet s ním..." Taky se mě zeptal, jestli nemám strach z toho, že nemáme až tak moc věcí společných, jestli si myslím, že by nám to v domácnosti klapalo. V tu chvíli jsem se s ním chtěla rozejít, ale co nechápu je, že on říká, že neví, v čem vidím problém. Že přece budem bydlet spolu a je jedno, jakým stylem to řekne nebo jestli to už plánuje.
Já už asi nerozumím ničemu...
Poslat SZ
Galerie obrázků
