Vyčítám si, že jsem promeškala pár let, protože jsem před 2 roky měla nemoc, která ovlivnila jak studium, tak moji psychiku. Dostavily se deprese, ze kterých jsem se nemohla dostat. V tu dobu jsem měla přítele, a toho vztahu lituji, protože se po nějaké době ukázalo, že se jedná o manipulativního člověka, navíc ještě hysterického a emočně labilního. Když jsme se rozešli, moc se mi ulevilo.
Minulý rok jsem poznala muže, kterého miluji jako nikoho předtím. Ani jsem nevěděla, že dokážu někoho tak milovat. Celkem brzy mi řekl, že nevěří na svatbu (což bylo paradoxní, protože právě s ním bych si dovedla představit, že bych si ho vzala. Navíc na začátku vztahu občas o svatbě žertoval a pak prohlásil toto...)a nechce mít děti. Já to vzala, protože sama momentálně svatbu ani děti neplánuji. Jenže občas mě popadne takový zvláštní pocit, co když jednou budu chtít...přeci jenom už mi není 20. Navíc přítel nebydlí v ČR, máme vztah na dálku a oběma nám to zaítm vyhovuje, ale vím, že to tak nepůjde dělat navždy. Chtěla bych s ním o tom promluvit, ale nevím jak, aby se necítil, že ho do něčeho tlačím. Zjistit, jak vidí naši budoucnost, jestli ji tedy nějak vidí. Nejsem vyloženě rodinný typ, ani pro společné bydlení příliš nejsem, ale zase mám ráda určité jistoty a nějaké cíle, i co se vztahu týče.
Říkám si, jeslti bych to neměla nechat plynout, jenže tenhle přístup jsem měla doteď a dopadlo to tak, že na tom jsem, jak jsem.
Vím, že se musím nějak pohnout, ale nevím jak.