Rozmazlené děti, nebo přecitlivělí rodiče?

Na deníčky opravdu nevšední téma. Konečně to není rozchod nebo rozchod
Myslím, že to jde celkově z extrému do extrému, mému tátovi učitelka neváhala vrazit facku, po nás se házeli klíče a museli jsme držet rukama stůl, abychom si nedejbože nehráli s propiskou. Dnes se přešlo do opaku, na děti se nekřičí, netrestá se, jde se cestou vysvětlování a děti přerůstají rodičům přes hlavu. Nemyslím si, že by se měly fackovat od rána do večera, ale také by si rodič měl zachovat určitou autoritu. V dnešní době je to holt populární.
Dříve jsme se na kroužky těšili, bylo to něco speciálního. Dnes mi přijde, že kroužky slouží jako odkladiště pro děti.
Nadaných dětí na sport je jak šafránu, v dnešní době nestačí vůle a talent, ale také je třeba naducaná peněženka. Ne každé dítě sní být mistrem ČR, spíš chodí na sport pro zábavu.
Zažila jsem extrém, kdy nás trenér na tancování tak hecoval, až kamarádce praskly šlachy a odvezla jí záchranka, říkám si proč? Křičel na nás tolik, že místo na milovaný kroužek jsme si vymýšleli doma bolesti břicha, abychom nemuseli chodit, ze záliby se stal strach a stres.
Dneska dítě dá přednost raději hodině na telefonu než hodině, kde na něj někdo křičí, aby ho vycepoval. V tu chvíli už to není zábava. Abych pravdu řekla, tak teď jako dospělá okamžitě odcházím z hodiny sportu, když má někdo tendenci na mě řvát jako na psa. Lidi by celkově měli dělat něco, protože je to baví, a ne něco do čeho se nutí.
Před pár dny přiznala Koukalová, že trpěla anorexií, protože jí trenér byl schopný postavit před zrcadlo a říct jí, že je tlustá jako prase....také k zamyšlení.
Pokud Vás ta práce již nenaplňuje, tak bych odešla, děti nepřevychováte a dobu nezměníte, můžete jít jen s ní. Kdo bude chtít sportovat, tak bude dál a dá do toho vše, pokud takové děti nemáte, na co to hrotit?

Sama jste psala, že děti mají před tréninkem trauma. Je teda pro Vás k zamyšlení proč a spíš než jim nutit svou představu o tom, že jsou přecitlivělé a hroutí se, kdžy zvýšíte hlas, přemýšlet o tom, jak byste to mohla změnit, aby ten stres neměly. Zahrát si na začátku hodiny nějakou hru, vytvořit si s děckama nějaký pokřik, který je povzbudí... nebo upříně říct rodičům, že jejich dítě se na tomto kroužku trápí, aby ho do toho nenutili a zkusili s ním něco jiného.

Já úpřimně obdivuji vaši trpělivost i vás, že jste to už dávno nezabalila a nenašla si nějakou jinou práci Snaha, která k ničemu nevede a z druhé strany nemá odezvu je velice vyčerpávající. Ovšem na tady tom diskuzním fóru se nejspíš dočkáte jen souhlasného zabručení ( nebo nesouhlasného - od někoho, kdo kdysi zažil nějaké martýrium na tréninku nebo tělocviku ). Zkuste si váš deníček umístnit na některé z "maminkovských" serverů a možná se v té lavině příspěvků, co tam zajisté rozpoutáte, najde i nějaká přínosná rada a pohled na věc z druhé strany

Dobrý den,já jsem ročník 85. a musím říct,že naše ročníky byly ještě "rozumně" vychovávané.Ale ty mladší a to co vychovávají moje spolužačky ze svých dětí je katastrofa! Jsou to strašný ufňukánci,neumí pozdravit,poděkovat.Babičky a dědečkové jim dopřávají,protože za jejich doby nic nebylo a milý parchantíci na tom profitují,nechodí na brigády,neumí si ničeho vážit,pokora,laskavost a slušnost jsou vzácnou výjimkou.Neříkám,že jsou tací všichni ale drtivá většina bohužel.Kdo bude na naše důchody vydělávat nevím,starší ročníky byly zvyklé z komunismu makat a nediskutovat za jakou práci a za kolik,ale tyhle se nechtějí ani učit ani makat.Za nás bylo důležité,co mám v hlavě a jestli to někam dotáhnu,teď mi přijde,že jim společnost a média jen diktují ,které hadry ano a které ne a jak být co nejrychleji ve "vatě" aniž by je to stálo jakékoliv úsilí a niž by museli cokoliv dokázat.Jen rychle prachy a užívat si a hlavně to dát všem na odiv ať závidí.Nevim kam tahle společnost spěje ale dobré to určitě nebude.
Když jsem něco provedla,nebo byla držkatá,tak jsem dostala ,a musím říct že zaslouženě,mamka na mě byla sama,a jinak by to nešlo.Tenhle americký způsob výchovy je absolutně k ničemu,diskutovat a přesvědčovat,když učíte štěně,také mu musíte dát jasně najevo,co smí nebo nesmí,aby pochopil kde jsou hranice.Učitelům dnešní situaci nezávidím,já bych to nedělala ani za milion,mě by zavřeli hned první den.Nejhorší na tom je,že rodiče pedagoga nepodpoří,aby měli na dítě větší vliv,ale zesměšňují ho a pak nemá žádnou autoritu,ani rodič ani pedagog a milé dítko těží z toho rozkolu a dělá si co chce.
Já jsem až lety pochopila,že nejlíp to se mnou myslel ten,kdo byl na mě tvrdý a nutil mě se vyhecovat, a neříkal,to bude dobrý kočičko,nemusíš tohle dělat anebo se to naučit.
Protože život je tvrdý a je o výzvách a neustálých zkouškách ať profesních nebo i společenských(člověk během života přijde do kontaktu s mnoha různými lidmi a dost z nich to s ním nemyslí dobře a zažije různé podrazy a zklamání) a čím více bude připravený tím lépe to bude vše zvládat.

Zgara, co takhle vést kroužek pro děti, které třeba nejsou tak talentované a nadané, ale sport by je bavil? Možná by to bavilo i tebe a zbavila by ses zátěže nemotivovaných dětí a náročných rodičů.

Připadá mi škoda, že dneska jsou všechny kroužky orientované na výkon. Já chodila jako dítě na gymnastiku, v tělocvičně byla i družstva závodnic, ale naše družstvo bylo složené z holek, které bavilo si jít dvakrát týdně zacvičit, něco se naučit, ale nebyly jsme ani jedna dost talentovaná na závodnickou dráhu. Právě proto to bylo úžasné, že jsme mohly být gymnastiky, měly jsme radost z našich úspěchů, ale bez tlaku trenéra nebo rodičů.

Možná by ses i ty mohla v něčem takovém realizovat, protože mám pocit, že tě práce s kolektivem baví, ale jsi teď velmi demotivovaná přístupem dětí a rodičů.

Na rovinu, děti mám, starší dcera chodí na tréninky taneční průpravy bez maminky od tří let a ještě se nestalo, aby se ošidila na svačince celkově mám ohledně vedení k samostnatnosti svědomí čisté a souhlasím, že děti je třeba cepovat. Kdyby ale na moje *sedmileté* dítě někdo na sportovním tréninku křičel, taky bych se na to moc netvářila a těm dětem se zas tak moc nedivím, že mají následné trauma. Něco jiného je třeba dvanáctiletý puberťák, ale v první třídě?

Proč konkrétně nezvládají závody nebo soustředění? Protože mají nulovou samoobslužnost? To se přece musí zlomit po prvním nebo druhém výjezdu, kdy dětičky vidí, že maminka jim fakt ten rohlík nepředžvýká, však on je pud sebezáchovy nenechá zemřít hlady.

Vůči rodičům holt musíš být hodně asertivní - klidně, ale jasně jim vysvětlit, že třeba jejich dítko má talent, ale má tendenci být roztěkané, tak se ho snažíte nějak dostat do latě. Stejně tak jim naznačit, že jste sportovní trenéři a ne vychovatelky a základní návyky stravování a hygieny musejí mít z domova. Třeba se někdo chytí za nos, anebo taky ne. V tom případě smůla, rodiče nepřevychováš.

Popravdě nechápu matky, které dopustí to, co ty popisuješ. Já děti vedu k samostatnosti, protože jsem líná, krutě mě nebaví je pořád oblékat, obouvat, dávat napít, umýt ruce... no tak je cepuju, ať to dělají samy A to samé vidím u rodičů kolem sebe, možná jen žiju v nějaké šťastné sociální bublině.

Opravdu takové stereotypy, že za nás to bylo lepší a dnešní generace je na houby se říkalo vždycky. Buď to chceš dělat dál, protože tě to naplňuje a budeš se snažit najít cestu. Nebo jsi prostě už demotivovaná a pustila bych to. Nebo proč neučíš starší děti, které jsou samostatnější? Nevím, ale fňukat nad tím, jak jsou děti hrozné, když by byla moje hlavní náplň je učit... a navíc přesvědčení, že děti je potřeba cepovat a řvát na ně, hlavně ať makaj a držej hubu jak za komunistů? To snad ne...

Ahoj, je to trošku složitější téma. Budu psát jak z pozice učitelky, tak z pozice matky. Sama evidentně nic neuděláš. Buď přijmeš fakt, že dnešní děti jsou takové (nechce se mi ale věřit, že máš na mysli všechny, sama učím a jsem matka a kolem mě je dětí spousta z různých rodin a ano, stane se, že nesamotatný dítě je, ale takhle to bylo vždycky a všude, ale rozhodně to nejsou všechny) nebo se na práci v dětském kolektivu vykašleš a najdeš si něco jiného. Sama s tím nic nezmůžeš, když se vidíte s dítětem párkrát do týdne nebo nějakou delší dobu na soustředění. A mluvit rodičům do výchovy rozhodně není dobrý nápad.
A to, že děti jsou traumatizovaný ze sportu, tak to naprosto chápu. Já jsem chodila na sportovku a to bylo teda peklo. Měli jsme naprosto příšerný hodiny těláku, kdy nás nutili ke sportovním výkonům i když jsme nebyli jako nesportovní třída trénovaní a nebylo výjimkou, že jsme hromadně chodili po hodině nebo během zvracet. Takže pokud na tom děti nejsou dobře po fyzické stránce, chápu, že jsou z toho špatní po stránce psychické. Nemáš ze své strany přehnané nároky? Snažila bych se jim to nějakým způsobem zjednodušit a pak aktivitu postupně navyšovat. Pokud nejsou děti zvyklé na to, že mají pít i když se jim neřekne, tak prostě dávej častěji "picí pauzy" a pijte tak nějak hromadně při tréniků. Však takhle se to dělá všude, ne? Pokud si neumí zavázat tkaničky apod., tak bych se mu pět minut pověnovala a pak by to uměl sám. Učitel prostě není jen od slova učit, jak si myslí lidi, co do tohoto povolání nevidí, ale taky mají umět vychovávat.
Každá doba smá ve výchově svoje pro a proti. Navíc každá rodina má jinak nastavená svoje pravidla, proto se mi nelíbí takové generalizování, že dnešní děti jsou strašný, nesamostatný apod. Nejsou. Nebo rozhodně ne všechny.
Suma sumárum, dala bych si na váhy pro a proti a zkusila bych se zamyslet, jestli se chci práci věnovat. Cítím z tebe, že jsi hodně frustrovaná, proto bych možná předala štafetu jiným lidem.

Omlouvám se za překlepy a opakování vět, měla jsem text rozepsaný a po nějaké době se k němu vrátila.

Píšu jen čistě ze svého subjektivního pocitu... Jsem ročník 86 a do 15ti let jsem se závodně věnovala sportu.. No a z jednoho období jsem si odnesla pěkný šrámy na duši. Nebyla jsem stejně dobrá a hubená jako holky, co mířily do reprezentace a trenéři i máma mi to dávali patřičně najevo, takže to vedlo k anorexii... (a přitom jsem na tom po sportovní stránce byla líp než drtivá většina vrstevníků...) V jiném oddílu bylo standard, že holky denně brečely. Ano, byly mezi nejlepšíma v ČR.. Stálo to zato? Nevím...

Co to prostě vzít jinak... Už máte taky odmakaných spoustu let.. Co prostě zvolnit?... A brát to tak, že děti sportují pro radost, pro zdraví, pro hezké vzpomínky...

Je to těžký. Já Zgaru docela chápu, že je teď vyhořelá. Pokud dají rodiče na sport a chtějí, aby bylo v reprezentaci, je to dřina. Bohužel jen talent nestačí. Mimo jiné to stojí mnoho dřiny, odříkání, času... Já jsem vrcholově sportovala, tak to vím. Je to stejné jako v jiné "profesi", kdy chce někdo něco dosáhnout. Vždy je něco za něco. Například lékař nebo vědec nebo někdo, kdo chce kariéru nebo top pozici. Může jí mít, ale za cenu málo volného času a hodně makačky.

Oceňuji každého, kdo se dětem (v jakémkoliv oboru) věnuje. Málokdy je to oceněná práce ve smyslu společenské prestiže.