Kamarád s výhodama?

Můj problém se týká spousty věcí.Svůj sexuální život jsem začala v 16letech.Poznala jsem hezkého,hodného a slušněho kluka,se kterým jsem prožila své poprvé.Bohužel to bylo opravdu poprvé a naposled pro oba z nás.Stali se z nás jen kamarádi,jelikož jsme neměli společnou řeč ani zájmy.A jako pár bychom si nerozumněli.

O měsíc později jsem poznala a začala chodit ven s klukem,mým stávajícím partnerem,rozuměli jsme si,chodili jsme ven čím dál častěji a po nějaké době jsme spolu začali spát.Začátky byli divné nechovali jsme se jako každý normální pár,ale ani jednomu to nevadilo.Postupem času jsem k němu začala cítit to,co jsem k nikomu ještě snad necítili,nechtěla jsem si připustit,že bych se do někoho zamilovala,láska mi zatim vždy jen ublížila a hodně bolela,ale s ním to bylo jiné.

Po pár měsících tohoto vztahu jsem sebrala odvahu a zeptala jsem se ho jak to vidí dál,řekl mi to,co jsem už tušila.....chce být jen nejlepší kamarád s výhodama.Má svůj velký sen,až dostuduje tak chce cestovat,nechce se zahrabat v české republice do konce života,chápu to,a tak jsem s tímto vztahem souhlasila,nedokázala jsem si představit,že ho ztratim.Ale pořád jsem si ani nechtěla připustit to hloupé slovo,které dokáže člověku změnit život....to slovo MILOVAT.

Na druhou stranu dostuduje až za rok a půl,za tu dobu se toho může stát hodně,když bychom byli spolu,mohli bychom spolu vydržet,nebo se rozejít,udržovat vztah na dálku nebo bych cestovala s ním....uvažovala jsem nad všemi možnostmi a pro něj bych byla schopna vzdát se všeho,jen abych mohla být s ním.

Pokračovali jsme s tím dál a já si nemůžu stěžovat,po 5 měsících jsem si to konečně přiznala a bez váhání si to řekla,já ho miluju.
Ten vztah měl být jen o sexu,který je pro nás oba úžasný a důležitý,neumíme si ani jeden představit to dělat s někým jiným,v tomhle jsme dost specifický a nenormální,teda hlavně já,a on mi při tom naslouchá,ptá se mě,jak se mi to líbí,co chci dělat,co chci zkusit,jelikož milujeme velmi vášnivý a tvrdý sex(takoví partneři nejsou častí)......on je taky první komu se podařilo,mě udělat,hodně pro mě znamená,ale mě nejde jen o ten sex,jde mi o něho.Vždycky mi chybí jeho úsměv,oči,kterýma se na mě dívá někdy až moc hladově,jeho kravinky ze života,který si pamatuje a vypráví mi je,jeho vůně,jeho narážky na mojí výšku,jeho smysl pro hůmor apod.Nejde mi jen o sex s ním,jde mi skutečně o něho,protože on jediný mě dokázal udělat šťastnou.

Bojím se mu to říct,bojím se,že ho tímhle krokem ztratim.Nevím jestli mu to mám říct a riskovat,že ho ztratím,nebo to nechat tak jak to je a být za to ráda.

Nyní je mi 17let zanedlouho 18,poprvé v životě citím to,co teď,poprvé v životě jsem šťastná,a to jsem jen s ním,vím,že on to tak asi nechce a že třeba necítí to co já,ale jsou tady i věci,který mi motají hlavu a proto mám pochybnosti.....asi je to absurdní ale občas mu z pusy vylítne "zlato nebo kotě" a to nejsem na něm ani pod ním,občas vůči mě bývá majetnický,zajímá se o mě,naslouchá mi a poslouchá mě,i když vim,že ho to moc nezajímá,zajímá se i kde a s kým jsem(ale nikdy mi nezakazoval být někde s kamarády,a ani s já s tím nemám problém....věříme si).........je to pro mě zvláštní a proto si nejsem jistá,jestli taky cítí něco víc než jen "mít rád".

Nikdy jsem si ničím nebyla jistá,s ním si připadám jinak,s ním si připadám opravdu šťastná a zamilovaná,asi to bude znít nenormálně a zvlášťně ale myslím,že on by mohl být můj taky nenormální týpek v maskáčích a s airsoftovou zbraní na bílém koni.

I když by cítil to co já,jsou tady další problémy,které by mi bránili být s ním.Především moje rodina.Už teď mají pochybnosti,protože chodím ven jen s jedním klukem,o kterým tvrdím,že je pouze kamarád,zatím mi to věří,ale jejich pochybnosti rostou.Moje rodina neuznává žádné takovéto vztahy,neumím si představit přijít za mamkou a říct:,,Hele víš mami,my spolu prostě jen spíme."
Dostala bych zleva i zprava,abych se vzpamatovala a našla si "normálního" kluka a měla "normální" vztah.Toto jim prostě nemůžu říct,když stále žijí v tom,že jsem panna.Jenže já s normálními kluky a vztahy mám špatné zkušenosti a s nikým jsem se necítila takhle,někdy to dokonce zašlo tak daleko,že jsem si kvůli tomu ubližovala,to oni nemůžou pochopit,a moc je nezajímá co já od života chci a kdy a s kým se já cítím dobře a šťastná,to mě od nich mrzí,vím že to se mnou myslí dobře a chtějí pro mě to nejlepší,mám je moc ráda.Ven smím chodit tak maximálně 2x do týdne,abych se taky té rodině "více věnovala",je to další věc,která mi vadí.Vím že nejsem taky žádný dáreček,uznávám odlišnost,originalitu a samostatnost (barevná hlava,nejlépe rozervané oblečení vlastní výroby,piercing a tetování).....vše ovšem v míře,i když vypadám takto,tak se ke všem snažim chovat mile,vstřícně a empaticky.Nejsem žádný potížista.

Další problém je sport,který dělám závodně,tréninky minimálně 2x týdně a víkendy zápasy,mám také krásnou fenku,se kterou taky musím samozřejmě trávit nějaký ten čas.Další je škola,nemám nejlehčí ani nejtěžší školu,ale musím se učit,za rok mě také čeká maturita,kterou doufám zvládnu bez problému,v neposlední řadě tady je ještě brigáda,na kterou chodím ve zbývajícím čase......
Je toho hodně,co by ten vztah ovlivnilo,ale polovinu věcí bych se vzdala,jen abych si udělala chvíli na něj.Samozřejmě že se třeba nemůžu vzdát rodiny nebo pejska,ale v určité míře bych něco omezila.

Je to hodně dlouhé,můj životní problém,cením si všech,kteří si to přečetli celé a napsali mi jakýkoli názor nebo radu ať už pozitivní nebo negativní Potřebovala jsem se s tím někomu svěřit a zkusit požádat o pomoc,zatím mi nikdo nebyl schopný porozumět nebo poradit .Proto děkuji,že jsem se mohla svěřit a napsat to sem.Už hodně dlouhou dobu mě to užírá.