Vztah otec v. dcera a jeho vliv na hledání životního partnera

Ahoj, pod to co píšeš bych se mohla klidně podepsat. Myslim, že to takhle bude asi pořád že se to nezmění.Jen doufam ze se hned tak zase do nekoho nezamiluju protože už ted vim že to zas bude pohroma! Kdyztak napis na muj email mužeme to trochu rozvést

Se vším se dá něco dělat. Pokud cítíš, že ve vztahu k partnerům vlastně hojíš dětské zranění pramenící z neuspokojivého vztahu k otci, tak jsi na vcelku dobré cestě tomu úplně nepodléhat. Bylo by ale dobré navštívit ještě psychologa, abys získala ještě hlubší náhled a osvojila si postoj, že to není nezměnitelné.
A dál - zkus hledat někoho, kdo je navzdory mladšímu věku vyrovnaný, rozvážný, prostě kdo je psychicky zralý. Mohl by tedy uspokojit Tvoji potřebu mít po boku nějakého "přijímajícího dospělého", aniž by musel být o dvacet let starší. No, není to lehké, někoho takového najít, ale ti chlápci,co byli jen věkově starší, zas asi neměli tu potřebnou zralost, takže na ně bych zas tak moc nesázela...

já jsem měla odjakživa s taťkou lepší vztah než s mamkou a když se tak nad tím zamýšlím, našla jsem si přítele, který je mu strašně podobný...

Lucinkaf: to mám úplně stejně

Tak to holky gratuluju, co na to říct víc
To hašlerka
Máš pravdu, psycholog by asi poradil, jak se srovnat a najít k otci cestu. Ale nějak se mi do toho nechce. Myslím, že se bojím toho, jak by rozebral mě a řekl mi, co všechno byla moje chyba a za co můžu já, že spolu nevycházíme.

Doporučuji ti přečíst si knížku Jeronýma Klimeše: Partneři a rozchody (Portál, 2005), je to trochu náročnější čtení, ale dozvíš se tam, co s tím dělat. Můžeš si ji určitě půjčit taky v knihovně.
Tento psycholog má i poradnu na http://relax.lidovky.cz/rady.asp
čistě laicky se domnívám, že se ti asi nelíbil vztah, jaký spolu a k tobě měli rodiče a vlastně podvědomě nechceš zakotvit ve vážném vztahu v obavě, aby nedopadl také tak neradostně. Proto vyhledáváš vztahy (nevědomě, samozřejmě), které nemají budoucnost.
Také si myslím, že si asi slyšela v dětství od otce mnoho odsuzujícího, asi ti o tobě neřekl moc pěkných a povzbudivých věcí, spíš tě srážel nebo s tebou pohrdal (to jen uvažuji, nemusí to být pravda, když tak promiň).
Mám známou, jejíž otec na ni žárlil a nenáviděl ji proto, že manželka (matka) ji měla ráda a nevěnovala se mu tak naplno jako před dítětem!?!. Tím jí zpusobil velké trauma na celý život. Ona se vlastně taky nenávidí, vidí se optikou svého otce, je jí už přes třicet, ale nemůže zakotvit.Stále nachází jen nevhodné partnery a když jsem jí nedávno radila, aby se (podle pana Klimeše), když ji napadnou depresivní a sebenenávistné myšlenky, sama chlácholila a mluvila na sebe jako na malé děcko stylem: "Co se Ti stalo, Karličko (Janičko)? Jak ti můžu pomoci? Proč se trápíš, neboj se, všechno bude dobré..." - tak to prostě nemohla udělat, úplně se rozbrečela, že to nejde...
Tak knihu a rady odborníka doporučuji, jde o to najít příčiny, proč volíš opakovaně chybnou strategii, jak sis správně všimla. Pak se pokusíš o změnu a uvidíš, že se to spraví a že si najdeš toho pravého
Mimochodem sama se chlácholím už pár týdnů a je to dobrá metoda jak se zklidnit či přestát nějakou těžkou chvilku.
Držím palce.

Romyna
Oidipův (resp. Elektřin) komplex...tak nějak to má 90% žen.

Určitě je to tak, vztah k otci ovlivňuje vztah každé ženy k mužům. Pokud mají dobrý vztah, hledá si nějakého podobného, pokud ho nemá nebo nemá otce vůbec, hledá si za něj náhradu. Bohužel Ti neporadím, myslím, že jediná možnost je psycholog. Já jsem na tom stejně, jen mám k otci velmi negativní vztah. Ale ještě studuji a bydlím u rodičů a návštěvu u psychologa bych před nimi neutajila, to bychom se mohli ošklivě pohádat a já si ještě nemůžu dovolit se odstěhovat. Ale udělám to, až dostuduji a najdu práci.

Nechci ti tady dělat psychologický profil z několika vět, které si tady napsala, až tak odvážný nejsem.
Spíš bych zkusil vypichnout několik bodů, které tady nějak zapadly!

Podle toho, co píšeš, tak bych řekl, že jsi s tátou vycházela. Nebyl to žádná vřelý vztah, ale zase nic hnusného. A že jste si "neměli co řícit"? Podle mě ten vřelý pokec s tátou, kterému se můžeš svěřit jako kamarádce je vidět snad je v hollywoodských filmech, nebo v reklamě na šťastnou rodinku směřovanou na ženy. Asi se tady lehce dotýkáme největšího problému v současnosti a to je postavení mužů nebo otců v současné společnosti.
Ale podle mého názoru si holka může normálně pokecat s mámou, které se může svěřovat, ale když přijde velký problém, tak se jde za tátou.
Pak je ještě důležitý věk, protože mladé holky inklinují k mámě, když dospívají, tak začínají nalézat cestu k tátovi.
Tvé vztahy s muži můžeme rozebrat později, abychom se nezamotali.

Dále uvádíš:
Romyna

Nezdá se ti něco zvláštního? Ty nejsi jistá s tím jak to bylo, nebo koho vina to je! Ale tu vinu bych nějak neřešil, dyk je to jedno, důležité je ale, nalézt příčinu a pak vše uvést do souladu s tvým vnitřním pocitem rovnováhy...

A nakonec k zamyšlení:

Opravdu hledáš to, co si u táty nenašla? Víš co konkrétně hledáš a co si nenašla? A na čem vlastně nemůže fungovat partnerský vztah?

No, stará pravda říká, že je někdy těžší položit tu správnou otázku, nebo otázku ve správném znění, než na ni odpovědět. Tohle bude ten případ.
A navíc někdy se problémy řeší těžko přes sklo, tohle je taky jeden z nich..

Psycholog by nikdy nehledal Tvoji vinu, toho se bát nemusíš. Spíš by Ti pomohl s takovým pocitem nějak pracovat, pokud by to bylo zapotřebí.

Musím říct, že ač jsem jako puberťačka byla vždy s otcem na ostří nože, protože jsme měli každý jiný názor a on byl velmi přísný, a vždy mi přišlo, že na mě hledá jen za co by mi nadal, tak si ho velmi vážím a je tak trochu můj vzor, protože toho v životě dost dokázal. A taky jsem mimo jiné zjistila, že své partnery s ním srovnávám,aspoň v šikovnosti, a když nebyl technický typ a vynalézavý, tak to nebylo dobře (protože většinou se později ukázali neschopní). Teď mám přítele který je velmi technický typ, velmi vynalézavý, v některých věcech taťku předčí v některých taťka jeho a skvěle si rozumí.....takže něco na tom bude...ovšem nikdy jsem si nehledala přítele podle toho, aby se líbil rodičům, hlavně, abych byla spokojeá já..

Mám to také tak. Když jsem byla malá dělal otec bachařinu, skoro doma nebyl a když byl nehrál si s náma, tvrdil, že si bude hrát až budem větší. Nicméně to neudělal. Máma říká, že když přišel domů, tak jsme se ho báli. Je to strašně hodný člověk, ale bohužel díky dvé matce, což je na dlouho, neumí dávat najevo své city, neumí pochválit, neumí pohladit...i když by moc chtěl... V nějakých 16ti se vyskytl malý problém, kdy na mě po druhé v životě řval, že mě vyhodí z domu a nedá mi ani oblečení. Tak jsem začala řvát taky...že se o mě nikdy nestaral, tak ať se nestará ani teď a práskla jsem s dveřma. Chvilku na to jsem se odstěhovala. Už od 15ti jsem měla partnery kolem 30tky, až jsem narazila na kámoše - psychologa, který mi pověděl, že si vybírám starší jelikož v nich hledám mimo jiné otce. Je to docela nechutná představa, ale nejspíš to tak bude, protože od partnera očekávám, že se o mě bude dokázat postarat, dříve mi dokonce dělalo dobře, když mi partner zakázal někam jít atp. protože jsem měla pocit, že na mě žárlí, že mě miluje, že mě chce jen pro sebe a to mi dělalo dobře. Bohužel jsem pak nesměla už nikam, takže toto už mi vadí Ve dvaceti jsem se na rok vrátila k otci, matka od něho ten rok odešla, právě kvůli tomu, že jí nikdy nepohladil ani neřekl jak ji má rád, našla si někoho kdo to umí. No většinou jsme se kvůli práci ani nepotkali, a když teda jo došlo na pozdrav a informaci co a kde seženu k jídlu. Já byla ve svém pokoji, otec taky u sebe, v hospodě, u milenky, na zahradě... Oba dva jsme chtěli něco říct, navázat, ale...bylo to těžké. Mě třeba nikdy nenapadlo, že bych se měla k němu do obýváku jít koukat na TV. To ne.. Asi 2x se mi stalo, že jsem se za tu dobu opila a měla potřebu za ním jít a říct mu, že ho mám ráda.. To jsme oba dva vždy brečeli. Ale druhý den jakoby se nic nestalo... Teď když přijedu na návštěvu je vidět jak jsme oba nervózní, že nevíme co říct, větinou se s přítelem najíme a jdeme pryč..