Ahoj,
nad tím, že si založím účet na seznamce jsem uvažovala už delší dobu, táhne mi na 30, mám titul, jistotu v práci, ale jediné co nemám je čas. Opravdu čas na to se někde seznamovat nemám, hlavně není ani kde. Tak v podobných hodinách jako je psán tento článek brouzdám po seznamkách.
Jo řekla jsem si proč si nemůźe 26 létá holka, se sportovní vysokou postavou najít chlapa, vždyť na těch seznamkách musí být i "normální" lidi a ne jen notoričtí zahybači a lidi neschopní si někoho najít, vždyť tam musí být i člověk, který je tam z důvodů jako mám já.
To je, ale omyl!
Na některé ty profily se nemusím ani podívat, tady opravdu stačí si prohlédnout jen fotografii na to abych se o dotyčném přesvědčila, že je ******. Na seznamce je prakticky jen 5 typů fotek.
1. Polonahej se svalama před zrcadlem
2. V autě, na autě, u auta (aneb velkej kluk co má na auto, někdy taktéž polonahej)
3. Někde u moře, nejlépe v exotice (aneb já na to mám)
4. V posilovně (ano z těch ta inteligence opravdu čiší)
5. Fotky z barů, nejlépe v ruce s chlastem nebo cigaretou v puse (píši, že nepiju/ nekouřím a nabídka protějšku je člověk, co má na profilu tuto fotku)
Stačilo by mi najít normálního člověka, co má vejšku, práci, byl by na mě hodnej a přitahoval mě. Nechci narcistickou neandrtálskou gorilu, co kouří jako komín, pije jako duha a myslí si, že jeho by chtěla kaźdá.
Já nevím co si myslíte vy? Znáte někoho, kdo se na seznamce dokonce s někým normálním seznámil?
Fakt mě to štve, ono se totiž dá slevit na lecčem, ale nejde si úplně pokopat nějaký svoje základní hodnoty.



Poslat SZ
Nakonec po několika neúspěšných vztazích trvajících cca rok našla (zdálo se) toho pravého, měli jsme ho všichni rádi, byl vzdělaný, solidní, zodpovědný, přitom v pohodě... jenomže po několika letech a několika menších problémech se ukázalo, že je to magor zralý na blázinec (taky že už jsme ho tam jednou nechali odvézt). Rádi už ho skoro nemáme a mamka by možná byla radši sama, teda v některých chvílích určitě. Jenomže, to by se nesměli před lety vzít a postavit spolu dům. Teď v šestapadesáti se jí už samozřejmě nic řešit nechce... Naproti tomu mamčina sestra, taktéž rozvedená a taktéž absolvující nespočet schůzek, si tam vyvoleného našla. Je to takový zvláštní patron, v lecčems se mu musela podřídit, přizpůsobit, ale tak asi jí to nedělá problém a je spokojená.
. Tyhle myšlenky tě poženou akorát tak do náruče/postele někomu, kdo bude jen dočasná náplast nebo nějaký převozník, rozhodně to nebude ten, koho opravdu hledáš a chceš. Na něj se vyplatí si počkat. Já našla štěstí v 29, moje ségra až v 34 letech. A jsou z toho teď krásné dvě děti a jedno další na cestě
a nemohl se s tím prostě srovnat. Z čehož vlastně vyplývá akorát to, že člověka, s kterým chceš strávit život, bys měla poznávat v nějakým delším časovým horizontu, abys měla možnost s ním toho zažít co nejvíc a poznala ho po všech stránkách, a je úplně jedno, jestli ho znáš přes seznamku nebo normálně