Skutečně se dá něco vsugerovat?

Známý takhle žil rok s tím, že má určitě rakovinu.

Já nemůžu číst žádné příbalové letáky od léku (tu část o nežádoucích příznacích), protože pak je u sebe všechny najdu.

S těmi příbalovými letáky jsem na tom stejně! a stejně mi to nedá je nečíst..

Super! Když si člověk říká "já to nezvládnu, to je na mě moc velké sousto, jsem škaredý, nemám se rád", proč by pak o tomto nemohl pochybovat? ..."Co když to třeba zvládnu, možná, že to není až tak těžké, hm, třeba je na mě něco pěkného, co se ostatním líbí, ale já to nevidím."
Můžeš si projít, až budeš mít náladu, toto: http://karolinaloskotova.blog.cz/rubrika/kurz-sebe lasky-serial
Vsadím se, že jsi normální holčina, jenom ses několik let přesvědčovala, že jsi opravdu tlustá. A několik let přesvědčování sama sebe je opravdu hodně, začneš tomu věřit. Takže nelze ze dne na den obrátit, mozek se bude bránit. Bude to nějakou dobu trvat. Ale vím, že konstruktivní, pěkné myšlenky mají větší sílu než destruktivní, ošklivé myšlenky. Půjde to obrátit rychleji, když budeš chtít ty sama. Tak do toho.
Kdyby se ti vtíraly ošklivé myšlenky, tak je nech plynout, nesnaž se je mermomocí zapudit, protože na to budeš myslet ještě víc. Buď nestranným pozorovatelem, jako by nebyly tvé. Nech je v klidu odejít a pak zase mysli na ty hezké, že se ti na tobě líbí to a to. Z počátku se tomu budeš bránit, ale jednou z toho začneš mít dobré pocity. To už budeš na cestě k vítězství a k sebepřijetí.
Hodně štěstí.

Přesně tak

Ano, síla autosugesce je obrovská. Já jsem třeba expert na vsugerování si bolesti zubu. Už 2x jsem byla u zubařky s tím, že mám na zubu kaz a bolí mě a ona mi pokaždé řekla, že to je jen pigmentová skvrna na zubu. Jakmile mi to řekla, zub přestal bolet. Ale občas se ta "bolest" vrátí. Mamka už vyhrožuje, že doktorce řekne, ať mi ten zub vyvrtá nebo vytrhne a bude klid.

U mě to trvalo asi 4 měsíce, ale bylo to nejhorší období v mým životě. Nedokážu si představit, že by to trvalo dýl, to už bych se asi zhroutila.

Reaguji na PaniMedova: Ahoj. Myslím si, že určtiě jo a myslím si, že jsem stejný případ jako ty. Akorát já jsem nikdy silnější nebyla a nikdo se mi kvůli tomu nesmál, byla jsem spíše až moc hubená a smáli se mi proto. A teď jsem podle ostatních štíhlá, ale přijdu si tlustí, mám ze sebe komplexy, pořád se dívám na ostatní štíhlé holky a říkám si, že mám hrozně tlusté nohy a stehna a nevypracované břicho atd...i když kolem mě chodí i dost silnějších, stejně se srovnávám jen s těma hubenýma. Chtěla bych se sebou být spokojená a vážit si toho, jak vypadám, ale nejde mi to. O obličeji ani nemluvím.

Reaguji na PaniMedova: Někdy jsou dny, kdy vyjdu ven s tím, že to není tak hrozné, pak jdu do kabinky v obchodě zkoušet oblečení a vidím se tam a konec. Mám zkažený celý den, depku, jsem totálně protivná a připadám si jako nejoplácanější holka na světě.

Mluvíš mi z duše- když se takto vidím, tak bych nejradši vylezla z kůže a nastěhovala se k někomu jinému do kůže Citím se nepříjemně, necítím se ani v tom co mám na sobbě a přijde mi, že na mě každý zírá

Reaguji na PaniMedova: ach jo, co budeme dělat? Nejhorší je, že se pak člověk kaboní, připadá si nejhnusnější na světě a bude tak připadat i ostatním, když si to bude myslet. Já mám 172/54 kg a vím, že jsou na tom lidi i hůř, Ale stejně se sebou spokojená nebudu zkoušela jsem i různé knížky, ale nepomohly mi.

Reaguji na PaniMedova:
Ahoj Myslím, že jsme (byly) stejný případ.
Na základce jsem byla silnější a děcka se mi posmívaly. Měla jsem fakt problém protože to řešila i doktorka,byla jsem u dietoložky apod. Nakonec jsem se z toho vyhrabala sama, i když ne tím nejlepším způsobem. Na konci základky jsem skoro přestala jíst a zanedlouho jsem měla opačný problém a to mentální anorexie, nebyla jsem od ní daleko.
Na střední jsem se ze všeho vzpamatovala, měla jsem normální velikost 38, jedla jsem zdravě, sportovala. Kluci o mě měli zájem, kamarádky říkaly že mám hezkou ženskou postavu.
Já jsem se ale neustále viděla tlustá. Měla jsem pocit že mi nic nesluší.. Když jsem šla na koupaliště tak jsem měla pocit že všichni civí jenom na mě a můj tlustý zadek a stehna.
Za poslední 2 roky jsem přibrala skoro 20 kg a když se na to zpětně podívám tak si říkám jak jsem byla hrozně hloupá. Co bych teď dala za takovou postavu co jsem měla!
Už jsem ale začla makat,a doufám že budu mít svoji velikost 38 zpět.

Reaguji na heel.lover: Velikost 38 (178 cm) mám teď, "vím" že je to normání velikost, ale závidím těm, které mají 34, 36..to bych si pak připadala štíhlá.

Já jsem byla "jenom" silnější, ne vyloženě tlustá, ale jen trošku oplácaná, pak jsem se z toho dostala, ale vzpomínky zůstanou

Reaguji na PaniMedova: A jsi si tím jistá? KDybys pak měla velikost 36, nechtěla bys 34?

Reaguji na Porta21: No, těžká otázka..možná