Ahoj dámy,
už jsem podobná témata četla, jenže spíš než o řešení problémů (které dle mého ani řešení nemá), mi jde o Vaše názory.
Bydlíme v paneláku v garsoniéře. Vedle nás je -3členná rodina s malým, 2letým dítětem. Což o to, nic proti dětem, ale nás už jeho chování vážně obtěžuje.
Neustále, několikrát za den (i noc, i když teď už míň) řve (min 5 minutové intervaly) - nicméně jsou to takové ty vynucovací scény, kdy už to kolikrát tahá z paty, než je po jeho (mám dva synovce, takže to znám).
Ale jeho rodiče jsou v tomhle ohledu absolutně neschopní - nezvýší na něj hlas, nedají mu na zadek, nic. To je samé Maxíčku sem, Maxíčku tam.
Logicky, my tedy nemáme kam utéct a musíme tohle poslouchat denně.
Včera jsem byla po noční a chtěla se aspoň 3 hodiny vyspat - během dopoledne ten malej terorista řval asi 4x - když mě tedy poněkolikáté vzbudil, nevydržela jsem to a šla jsem za nimi.
Nejdříve vylezl otec (mladý chlap, který je podle občasných scén cholerik a vyskytuje se tam tak 1x za 14 dní), kdy se mi v podstatě smál do obličeje a jeho vyjádření bylo co má jako dělat, jestli mu má zacpat pusu.
Naprosto slušně, s klidem, nicméně vyčerpaně jsem ho požádala, ať ho prostě zklidní a začnou vychovávat.
Na to vylezla paní (která je pro změnu úplně submisivní typ a kdysi se i ptala, jestli nás neruší) a začala cosi o období vzdoru, že o tom teď četla, že to trvá do tří let, že ho prostě musí nechat vyvztekat, že zvýšit hlas nepomůže, ani mu lupnout.
Celkově jejich laxní přístup je naprosto příšerný - zajímavé, že následně celý den bylo ticho - i přesto, že byl malý doma.
Jinak podotýkám že nejsem paranoidní, už u nás 2x byl někdo z jiných pater, jestli je to děcko naše.
Stěhování navíc nějaký ten rok (studuji) nepřipadá v úvahu, navíc byt je náš, v ov.
Poslat SZ
Galerie obrázků
Pamatuju si, když jsme ještě bydleli v bytě, tak můj syn nechtěl za boha spát v postýlce. Pořád u mne v posteli, já jsem byla už zoufalá, unavená a všichni mi radili : prostě ho tam vraž, nech ho řvát, ať si zvyká..Tak jsem ho tam jeden večer dala a on opravdu do půlnoci řval a lomcoval postýlkou, dokud nepadl únavou a neusnul. Ráno jsem si říkala super, tak dneska to zkusím zase, třeba se poddá dřív a postupně si zvykne. Jenže na to jsem potkala sousedku a ta se mě dost hysterickým tónem ptala: Co tomu malému bylo, že tak strašně vřeštěl až do půlnoci ?! No, takže další pokus už jsem neudělala, protože mi to bylo trapné 
.. a syn mi lezl každou noc do postele ještě pěkně dlouho..Pak jsme se přestěhovali do baráku a od té doby si můžeme doma hulákat na lesy a nikomu to nevadí 