Srdce na kousky

Milá zakladatelko, opravdu těžko radit v takové situaci - dobrá rada žádná neexistuje a onen všemocný lék jsi sama zmínila. Takže věř, že každým dnem ti bude o kapánek líp, určitě za další týden už pocítíš nějakou úlevu, a na to mysli. Že s každým dnem a týdnem a měsícem bude líp. A taky mysli na to, že pro jedno kvítí slunce nesvítí... (já vím, rada laciná, ale pravdivá)
Já mám sice za sebou rozchod taky, a to po 5 letech, ale z mé iniciativy, takže pro mě naopak to bylo vysvobození a žádné utrpení. Ale když si vzpomenu na své dávné lásky a rozchody - měla jsem pár takových pragmatických úvah: Jestliže mě ten chlap nechce, tak není má spřízněná duše, ta, na kterou celý život čekám. A chci být jen s tím, kdo cítí to samé ke mně. Takže ať si jde, a já budu čekat dál.
Možná jsem blázen, ale tohle mi vždycky hodně pomohlo.

Reaguji na vilima: moc děkuji za zprávu... ta úvaha je moc hezká, možná, že časem se na to budu dívat taky tak.. děkuji

Taky jsem ztratil hodně. Nepomůže nic, jenom čas. Můžeš ho strávit doma v posteli, ale věř, že takhle utíká asi 100x pomaleji. Najdi si novou zálibu, jdi mezi lidi a pokud chceš být sama tak jdi aspoň mezi ty neznámé. Pěšky do posilovny, zpátky a čas letí jako nic. Zaběhat si, do divadla, kup si něco po čem už dlouho toužíš, pozvi kamarádky na filmový večer a neboj se je poprosit aby tě obejmuly když to budeš potřebovat Držím palce ať to je co nejrychleji pryč

Tohle má za sebou skoro každý. Hlavu vzhůru Bude líp. Rozhodně si najdi nějaký činnosti, buď co nejvíc s přáteli...Tohle je případ, kdy skutečnost, že čas utíká rychle, je spíš pozitivní než negativní... A že si nenajdeš někoho lepšího? Hloupost. To jsem si myslela po každým svým rozchodu, a vždycky přišel ještě někdo o něco lepší. Takže se můžeš maximálně těšit na to, koho skvělého zase jednou potkáš

Přišlo to, čeho ses dlouho bála...? A rozchod zároveň přišel zčistajasna? Tak buď to nedává smysl, anebo jde prostě spíš o tebe a tvůj postoj - ne o přítele, o vaši lásku, nebo o váš rozchod. Nevážeš moc svoje osobní štěstí na svýho přítele (nebo kohokoli jinýho)? Nemáš prostě pocit, že bez něj nemůžeš nikdy být šťasná, čili ho hrozně potřebuješ, neobejdeš se bez něj a rozchod je prostě jednoznačná tragédie? (Proč se bojíš rozchodu? Nebo teda spíš proč ho očekáváš? Proč ten strach?)
Z lítosti svýho okolí si hlavu nedělej. To tě děsí jenom proto, že se teď sama moc lituješ. Zkus se spíš ptát, proč je ti sebe samotný tak líto a proč máš pocit, že bez nikoho dalšího nemůžeš existovat. (Nemyslím to jako nějaký klišé, myslím to naprosto vážně. Protože tvoje pocity asi nepramení ani tak z rozchodu...) Zkus zjistit, proč ses k němu tak připoutala. Vím, že první reakce asi bude, že ho prostě moc miluješ. Jenže spíš jsem to myslela tak, abys zjistila, proč tolik potřebuješ jeho zpětnou vazbu a jeho vztah s tebou. (Ona totiž láska může obohacovat, i když není opětovaná. To, že potřebuješ, aby ti někdo něco dal výměnou za tvoje city, je o něčem jiným.)

Ahoj, nevím, jestli to, co napíšu, tě teď nějak uklidní, ale věř mi, že i tvoje situace má svá pozitiva. Můj první vážný vztah také skončil po dvou letech a strašně to tehdy bolelo. I když jsem už nějakou dobu před tím tušila, že to nastane, moc jsem se toho bála, jako ty. Rozchod prvního vztahu je určitě jedna z nejtěžších životních chvil, ale neuvěřitelným způsobem tě posílí. Tím, že už jsi tohle prožila, budeš k dalším vztahům přistupovat jinak. Budeš už vědět, že vše lze překonat, je menší pravděpodobnost, že budeš na budoucím partnerovi závislá, pro příště se třeba vyvaruješ některých chyb, budeš méně naivní. Je to zkušenost, na kterou když se dívám zpětně, vlastně musím říct, že mě obohatila. Dobrá zpráva také je, že sice nějakou dobu bude trvat, než se dáš úplně dohromady, ale ten nejhorší smutek poleví poměrně brzy.