Stále něco řeším - sama se tím deprimuju

Já si zase domýšlím už z pohledů cizích lidí, jejich mimiky a všeho co řeknou a pak mně to hrozně, hrozně dlouho žere, chtěla bych se umět povznést třeba jako moje kámoška, které když někdo řekne jak je nemožná, tak se na něj jen hezky usměje a dokonale zvládne situaci.

Psychiatr není špatná volba, když jsem byla mladý teenager, tak jsem se chodila vypovídat tak jednou za měsíc a do roka vyřešila můj problém. Nejradši bych šla znovu, ale není čas a koneckonců v porovnání s předešlým problémem to není tak vážná věc.

Ahoj,mě je teda jedno kdo si co o mě myslí,důležitý pro mě je jen můj přítel,rodina a pár přátel,lidi kolem mě,se kterými trávím volný čas a ostatní mě nezajímají,dokonce ani přátelé mých přátel,pokud se jim nějak nelíbím,je mi to jedno.Jak se povznést na to neřešit takové věci,nevím,prostě si třeba řekni,že ten člověk,který tě vytočí,není pro tebe důležitý,není součást tvého života a proto to neřeš,s dobrými přáteli se přece nehádáš a mají tě rádi takovou jaká si,tak tam si myslím,problém není?..a nějací spolupracovníci,nebo známí známých?..ať jdou do háje.
Cholerik jsem také,ale nevím v práci v mé pozici vedoucí,se musím hodně krotit abych po někom neřvala,to mě docela naučilo dávat si pozor na jazyk,když mě někdo fakt naštve čímkoli,nechám to být,nereaguji,odejdu,promyslím si co mu řeknu,buď se uklidním tak,že to nechám být a nebo si to s ním vyřídím v klidu,třeba i druhý den,páč někdy mi trvá uklidnit se i pár hodin..
Na světě je spousta nevyrovnaných lidí,co se neumí chovat,nebo dělají schválnosti,nenech se vyvést z míry..já měla známého,co se rád se mnou hádal o kravinách i když jsem mu neodpovídala,ignorovala ho (na párty třeba),odváděla na jiná témata..nic nepomohlo,tak jednoho dne jsem si řekla,že nikdo mě nervovat nebude a už se sním nebavím,konec.

Mám naprosto stejný problém. Jsem schopná dost dlouho přemýšlet o tom co kdo řekl, proč, jak.. co ho k tomu vedlo.. občas mám pocit, že se z toho zblázním.
Nenapadlo mě ale, že by se s tím vůbec dalo něco dělat. Jen se sama pokouším tolik se tím netrápit a co jde tak hodit za hlavu .. třeba se i zaměstnat něčím jiným a příjemnějším jako třeba sportem, filmy, čtením ... Pokud neřeším nic vážného tak to někdy pomáhá.
O psychologovi jsem přemýšlela, ale říkám si, že to snad není vážné natolik, abych to takhle řešila. Snad kdyby se to mělo ještě zhoršit...
Jestli má někdo nějakou radu, nápad tak určitě sem s tím.. Ráda bych s tím něco udělala ...

xFaithxXxGothx
řekla bych,že tohle řeší každá ženská,co si budeme namlouvat,ale holky,nevím kolik vám je,nechci se sebe dělat nějakou světaznalou,protože to nejsem,taky mám občes problémy sama se sebou,ale povzneste se třeba opravdu tím,že támhle děti v Africe nemají co jíst,nebo co lidi s těžkou nemocí,že tohle jsou situace k řešení a né nějaké mínění cizích osob,které jsou beztak labilní?..prostě jsou důležitější věci..když tě nějakej idiot vyvede z míry,představ si,že jsi těžce nemocná a máš je pár let,přece se jim nebudeš zabývat...je to dost morbidní,ale život je krátký na to kazit si ho přemýšlením kdo co o mě řekl a kdo si co o mě myslí..

Nevím, ale skutečně bych neřekla, že je to jen nějaké běžné řešení každodenních věcí, když mám potřebu analyzovat všechno a všechny ve svém okolí..
Jen si říct, že mě cizí názor nezajímá a nemá proč, mi vážně nepomáhá.. nevím, možná jsem divná, ale ani po přemýšlení o dětech v Africe nebo lidech, kteří jsou na tom hůř mi líp není, spíš naopak ...

xFaithxXxGothx
Tak to chce opravdu odbornou pomoc,nebo s tím prostě žít a nebo doufat,že se to ztratí s věkem...Psychologové většinou stavějí na tom jestli jsi z rozvrácené rodiny nebo z úplné,kdo a proč rodinu opustil.Většinou mají problémy dívky se sebevědomím,když je opustí otec a od toho se to pak odvíjí..ale více nevím,každopádně já stavím na tom,že jsou věci důležitější než analyzovat všechno a všechny,ale každý má žebříček hodnot postavený jinak.Já osobně bych to řešila s dr.,pokud by to bylo tak zlé.

To je na tom to zajímavé, že se se sebevědomím nemám problémy, z rodiny jsem úplné. Takže bych v něčem takovém problém neviděla.
Stejně jako bych ho neviděla v tom, že bych měla mít jiný žebříček hodnot. Pokud by tomu tak bylo tak bych o tom musela přemýšlet úmyslně, zajímat se o to, asi bych to potom nebrala jako problém, který by bylo vhodné řešit. Neberu to jako zálibu! jen je to něco v čem si nemůžu pomoct a nevím jak o tom přestat přemýšlet, pokud se nemám zavalit prací.

Doufala jsem spíš v radu od někoho kdo si něčím takovým prošel nebo tomu rozumí.. Ne pomoc tím, že se mi řekne, že mé problémy jsou banální, že na tom mohu být hůř a nemám to prostě řešit.. Samozřejmě, nemohu se srovnávat s lidmi smrtelně nemocnými. Také jsem nic takového nedělala. Jen jsem reagovala a čekala radu jak takové myšlenky třeba nějak kontrolovat. Řeší se tu větší hlouposti tak proč se nepokusit pomoci si i v tomto?

Tak je to vážné, nebo není?
Asi ano, když Tě to trápí a máš potřebu to řešit v diskuzi (což docela chápu). Takže ten psycholog by jistě byl správná volba.
Vyber někoho dobrého. To je dost důležité. Raději na doporučení někoho, kdo ho zná.

Paja85

tak mě osobně je úplně kdesi co si o mě kdo myslí, já to nehrotím je mi to fuk. , každý ať si říká co chce., Ale k tomu jsem dospěla bohužel nebo spíš bohudík až věkem kdysi mě to taky deprimovalo a na každého jsem vyjela zrovna jak ty píšeš. Umět se " povznést ",ale není tak jednoduché bohužel , ale nač se zbytečně trápit tím co stejně nezměním , lidé jsou různí........ Já řeším a zajímám se pouze o svojí rodinu a to ostatní jde mimo mě.
A jak tu již někdo psal za pozastavení a řešení stojí opravdu leda tak děti v Africe co nemají co jíst .

Zkus někdy místo vyštěknutí a obhajování sama sebe se mile usmát a mlčet ,udržet se (myslet si o tom můžeš svý) uvidííš , že tímto toho dotyčného odzbrojíš víc než nadávkami či pomluvami. Člověk by si měl umět udělat legraci i sám ze sebe a zbytečně se neprožívat , vždyť o tom ten život není na to jsme tady moc krátce. A je pravda , že toto všechno pramení i z toho jaké máš sebevědomí.

A jak najít vnitřní klid?? Na to existuje mnoho způsobů jen každému vyhovuje něco jiného.a každý si na to musí přijít sám

Holky, přesně tohle jsem kdysi taky řešila - ve všem se patlala. Nějaký soused mně třeba odpověděl tak nijak na můj pozdrav a já hned přemýšlela proč, co jsem třeba udělala špatně. Záleželo mi co si o mně asi každý myslí atd...

Teď je mi přes 30 a jsem absolutně v pohodě a přišlo tak nějak samo. I kdyby mi někdo neodpověděl na pozdrav, prostě si řeknu, že asi neslyšel a je mi to jedno, neřeším to.
Takže nějakou radu nemám, ale někde jsem četla, že ženy po 30 jsou se sebou spokojenější, vyrovnanější.
Tak vydržte

pessi
To zní dobře, třeba bude stačit si pár let počkat
Já tak nějak doufám a čekám, že časem se to tak nějak ztratí, zmírní samo.. a třeba si toho ani nevšimnu. Nijak extrémně mi to nepřekáží .. jen jsem se nad tím musela pozastavit ..
zvlášť, když všichni vypadají, že nechápou jak můžu být takový blázen ...

Venuše
Bohužel nevím o nikom kdo by za psychiatrem v okolí chodil a pokud ano, tak to většinou zůstalo u předepsání antidepresiv. Takže žádné doporučení ..
Nemyslím si že je to tak vážné.. a jestli tedy stojí za řešení pouze děti v Africe, tak se na to každopádně můžu vykašlat ...

Počkej, to jsme si nerozuměly, mluvila jsi o psychologovi, ne psychiatrovi.
Tedy jsem měla na mysli terapii, nikoliv léky.
Ale ani léky nezatracuji, když už není zbytí.
Ve Tvém případě to snad nutné nebude.

A opravdu žádné jiné trápení nemůže být měřítkem k tomu, abychom se cítili ještě navíc provinile, že ten ná problém
"není dost velký".

To bychom taky mohli trpně čekat, až bude dost velký a fakt bude na ty prášky...

Netrap se problémy více trpících. Ty ostatní nesnižují ty tvoje.